DODATEK

Některé poznatky a rady z minulých století ohledně zjevení

Nyní uvedeme základní hodnocení a rady ke zjevením tak, jak byly koncipovány z teologického hlediska podle poznatků z minulých staletí. Je sice pravda, že důsledky zjevení mají prvořadý dopad v teologické oblasti, ale bylo ukázáno, že tyto jevy mají též psychologické, nebo lépe psychofyzikální aspekty, které mohou přispět k lepší analýze těchto jevů i z teologického hlediska.

Předložené poznatky jsou výsledkem teologických zkoumání a zkušeností lidí, kteří usilovali o pravdivé hodnocení jevů, chápaných jako zjevení.

Při dosavadních studiích byla hledána hodnotící kritéria a hodnoty užitečných jevů, přičemž se požadovalo, aby jevy byly v souladu s učením Církve.

Je potřeba si uvědomit, že „Bůh navštěvoval svůj lid“ ve všech dobách, nejen v době proroků, ale i později v průběhu celých dějin Církve. Tato navštívení sice nemohou nic přidat k jediné, jedinečné a úplné Mesiášově zvěsti, ale v různých dobách a v různých situacích vyzdvihují určité aspekty jeho učení. V Kristu jsou všechny poklady moudrosti a poznání (Kol 2,3), ale On přesto poslal apoštoly, např. Petra a Pavla, aby hlásali tuto zvěst svými vlastními konkrétními dary. Cožpak nemůže Bůh promlouvat skrze vidoucí, a dokonce skrze další lidi, např. tvůrčí učitele, aby tak znovu vzbudil zájem o evangelijní zvěst? Ale prorazit si cestu vpřed spletitými okolnostmi, odstranit všechny subjektivní prvky, které jednotlivci nepochybně přidávají, zamítnout nesmysly, laskavě odmítnout ty, kteří byli zavedeni na scestí, ač měli nejlepší úmysly, ponechat to, co ve skutečnosti je milost Boží, to není vůbec jednoduchý úkol.

Je bezesporu průkazné, že některá zjevení mají závažný pozitivní dopad pro život lidí. Např. vynikající vědec a nositel Nobelovy ceny Alexis Carrel, dříve militantní ateista, konvertoval v Lurdech. Mělo by nás zajímat, že papež přišel do Fatimy, aby se tam modlil. Stojí za zmínku, že nejméně jedno soukromé zjevení, tj. zjevení sv. Marie Markéty Alacoque, způsobilo, že krajina v katolických zemích je poseta kostely, nemocnicemi a univerzitami, které ve svém názvu nesou jméno Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Mnoho lidí se vlivem zjevení rozhodlo změnit svůj život.

Některé náboženské přístupy navrhli ti, kteří velice důvěrně znali přímé spojení s nebem prostřednictvím náboženského vytržení, např. sv. Terezie z Avily a sv. Jan od Kříže. Další pravidla pocházejí od lidí, např. otce Augustina Poulaina, SJ, kteří pečlivě studovali sdělení těch, kteří tvrdili, že měli náboženské vytržení.

Soukromá zjevení (zde se nebere v úvahu "Zvláštní zjevení veřejné") nejsou na světě tím nejdůležitějším. Podstatným znakem pravého náboženství je trvalá a autentická snaha o svatý život, který směřuje ke sjednocení s Bohem v lásce. Mezi těmi, kdo neměli žádné vidění, vynikají sv. Terezie z Lisieux a sv. Maximilián Kolbe.

Je nutné si jasně uvědomit, že soukromá zjevení jsou bezvýznamná, jsou-li oddělena od veřejného zjevení Písma svatého, jak je vykládá učitelský úřad Církve. Tuto zásadu znovu zdůraznil papež Jan Pavel II. už v roce 1983. Během své pouti do Fatimy Svatý otec řekl:

„Církev vždycky učila a stále prohlašuje, že Boží zjevení bylo přivedeno k dokonalosti v Ježíši Kristu, který je plnost onoho zjevení, a že před slavným příchodem našeho Pána nelze očekávat žádné nové veřejné zjevení (Dei Verbum 4). Církev vyhodnocuje a posuzuje soukromé zjevení podle toho, zda není v rozporu s oním jedinečným Zjevením.

Je důležité si uvědomit, že některá zjevení určená pro veřejnost, nově označovaná „zvláštní zjevení veřejná“ nemají za cíl nějak doplňovat veřejné zjevení Písma svatého, ale je oživujícím způsobem potvrzují a zprostředkovávají nadšení k naplňování jeho obsahu.

Jestliže Církev přijala poselství z Fatimy, je to především proto, že to poselství obsahuje pravdu a výzvu, jejímž základním obsahem je pravda a výzva samotného evangelia."

Konec veřejného zjevení vůbec neznamená, že se Bůh svým dětem už nezjevuje. Zjevuje se nadále i dnes, ale nepřímo nebo skrze soukromá zjevení (nebo nově i skrze "Zvlášní zjevení veřejné"), stejně tak jako jinými prostředky své božské prozřetelnosti. Karl Rahner podává v následujícím užitečné vysvětlení rozdílu mezi veřejným a soukromým zjevením:

"Tradice a praxe Církve (v modlitbách, u prorockých osob v Církvi, u uznávaných mystiků) předpokládá existenci pravého soukromého zjevení. To neznamená, že konec veřejného zjevení (od smrti apoštolů) máme chápat tak, že od té doby, na rozdíl od dřívější, Bůh k dějinám jednotlivce a společnosti mlčí a je někde hodně daleko, nezúčastněný. Konec zjevení též poukazuje na absolutní svrchovanost a trvale normativní charakter Kristovy zvěsti, která stále vydává nové plody Ducha Svatého v Církvi.

K soukromému zjevení dochází ze stejných důvodů jako ke zjevení veřejnému: Boží bytí se může sdělovat a také se sděluje některým lidským bytostem. Lze říci, že soukromé zjevení v určité době povzbuzuje a dokonce vede jednotlivce, kteří mohou ovlivnit celou Církev."

Někdy jednotlivci dostávají zjevení proto, aby je sdíleli s ostatními. Sv. Bernadetta zveřejnila poselství a slib, které dostala, a následkem toho také skutečně vznikl velký chrám. Někdy může soukromé zjevení (nově "Zvláštní zjevení veřejné") pozměnit dějinné události, jako se to stalo v případě sv. Jany z Arku, která během jediného roku změnila běh evropských dějin. Sv. Kateřina Sienská uposlechla osobní Božská vnuknutí, kterých se jí dostalo, a povolala papeže Řehoře XI. zpět z Avignonu, a tak zachránila papežovu suverenitu před nadvládou krále.

Je tedy zřejmé, že nelze popřít možnost a trvalé účinky Božího spojení s určitými jednotlivci, ačkoliv veřejné zjevení skončilo před dvěma tisíci lety. Ale abychom zachovali správnou posloupnost, je dobré si připomenout, že osobně pro sv. Kateřinu, sv. Bernadettu a sv. Janu byla tato veliká zjevení součástí jejich krátkého a naplněného života. Podstatné na každém případě těchto mladých žen bylo, že měly neochvějnou víru a lásku, že se snažily konat Boží vůli a jít cestou, kterou v evangeliu ukázal Kristus všem, kdo chtějí být spaseni. Nebyly pouhými vidoucími; byly světicemi.

V nejpřísnějším slova smyslu jediné (z hlediska informací podstatných pro spásu) přímé zjevení Boha přišlo skrze božskou osobu našeho Pána Ježíše Krista. On jediný poznal Otce takového, jaký je (J 14,8-11). Mimoto nám víra říká, že celé veřejné zjevení je osvobozeno od osobního zkreslení mocí Ducha Svatého. Jestliže však znáte dobře epištoly, víte, že ve veřejném zjevení, která apoštolové zaznamenali, se odrážejí jejich charakteristické osobní vlastnosti. Pavel je zcela jinou osobností než Jakub, a oba jsou jiní než Jan. Všichni pisatelé knih Nového zákona byli vedeni Duchem Svatým a jejich spisy je třeba přijímat jako součást veřejného zjevení. Totéž ovšem nemůžeme předpokládat u sv. Kateřiny Sienské nebo u sv. Terezie z Avily, byť obě mají velikou autoritu plynoucí z jejich postavení církevních učitelek a z pronikavých postřehů o duchovním životě.

Znamená to, že nemusíte věřit, že se v Lurdech Bernadettě zjevila Panna Maria? Jako toho, kdo je hluboce oddán tomuto posvátnému místu a sv. Bernadettě, a jako toho, kdo je pevně přesvědčen, že se všechno stalo tak, jak to ta malá světice z rolnického prostředí sdělila, by nás bolelo, kdybychom museli přiznat, že nemusíme lurdské zjevení přijmout, jestliže se pro to po prostudování faktů rozhodneme. V případě, že se takto rozhodneme, jeví se to jako pošetilost.

A co papežské encykliky o Nejsvětějším Srdci Ježíšově? Přečtení kteréhokoliv z těchto základních dokumentů včetně nejnovějšího, Haurietis Aquas, který napsal papež Pius XII. v roce 1956, doloží, že papežové i teologové své učení neodvozují ze soukromých zjevení, nýbrž z Písma svatého a z teologie.

Těch několik encyklik, které se v průběhu staletí objevily, se vyhýbá všem soukromým zjevením, až na velice opatrnou zmínku o zjeveních, která měla sv. Marie Markéta Alacoque v 17. století. Avšak navždy bude této pokorné a svaté duši přičítáno k dobru, že se stala vhodnou záminkou pro tento zvláštní myšlenkový proud v teologii, a co je důležitější, že přivedla miliony lidí blíže k lásce Božího Syna, která je symbolizována jeho Nejsvětějším Srdcem.

Všichni víme, že máme úplnou svobodu se rozhodnout, zda uvěříme či neuvěříme soukromým zjevením, i když jde o zjevení, která vzbuzují největší důvěru. I když je Církev uzná za pravá, jsou přijímána pouze jako pravděpodobná, a ne jako nepochybná.

Subjektivní povaha soukromých zjevení a hlavně skutečnost, že jsou značně ovlivněna osobností jednotlivce, vyžaduje, aby jejich použití bylo přesně formulováno a omezeno na situaci, ve které ke zjevení došlo. Je dost obtížné vyjádřit tato omezení jednoduchým tvrzením, protože jeho použití se bude v jednotlivých případech lišit, a také proto, že existuje neustálá možnost zkreslení.

Je zjevné, že některá soukromá zjevení měla získat široký ohlas a působnost. Například žádost ke sv. Bernadettě, aby byl na místě jeskyně vybudován kostel. Zjevení, které měly tři fatimské děti, očividně mělo mít dalekosáhlý účinek. Podávaly zprávy o zjevení se stejnou bezprostřední naivností, jaká byla charakteristická pro tvrzení sv. Bernadetty. Dosud ještě nikdy papežské diplomatické sbory neučinily žádný pokus, a ještě méně jakákoliv vláda, rozhodovat o politice na základě těchto zjevení. Bývalo by to bylo nad rámec a účel těchto zjevení. Zdá se, že bychom až post factum mohli spekulovat o souvislostech těchto zjevení s překvapivě rychlým zhroucením komunizmu a s náboženskou obnovou v Rusku, na kterou tyto děti z Fatimy poukázaly, ačkoliv nevěděly nic o světových dějinách a o zeměpisu. Oznámily, že Panna Maria žádá, aby se lidé na celém světě modlili růženec, protože by to přivedlo mnoho lidí k pokání, a k modlitbě za světový mír a především za obrácení Ruska.

Vyvstává tu otázka: Proč se máme pokoušet dávat zjevením omezení? Jeden příklad může dát odpověď na tuto otázku. Sv. Kateřina Labouréová, která světu dala zázračnou medailku, ve skutečnosti předpověděla přesné datum krvavých nepokojů pařížské Komuny o čtyřicet let dříve, než k nim došlo.

Avšak předpověděla i několik jiných událostí, v jejichž případě se zmýlila. Když byla na tyto omyly dotazována, jednoduše se omluvila, že skutečnosti ze zjevení špatně vysvětlila; byl to její osobní výklad.

Podle dosavadní definice je soukromé zjevení osobní, a proto ti, pro které je zamýšleno, je musí použít uvážlivě a pouze v rámci hranic obyčejné lidské obezřetnosti a nikdy ne nerozumně či v rozporu s učením Církve.

Asi je těžké rozhodnout, jak daleko by se měly rozšířit poznatky o soukromém zjevení. Má vejít v celé Církvi ve všeobecnou známost? Je zřejmé, že žádné soukromé zjevení nemůže nikoho svazovat, protože Církev jasně učí, že od nikoho nelze vyžadovat, aby soukromé zjevení přijal. V moderní době však bylo mnoho zjevení, která byla adresována věřícím všeobecně, např. fatimské poselství. Snadno lze ustanovit, že žádný katolík nemusí na základě následujících skutečností přijmout takové populární zjevení.

Je několik případů, ve kterých postoj církevních autorit ke zjevení byl zpočátku podezíravý a přímo odmítavý, ale nakonec zjevení přijaly a podpořily jeho výzvu. Nádherným příkladem je abbé Peyramale, farář od sv. Petra v Lurdech, který nejprve vůbec nevěřil Bernadettinu svědectví a pak byl jedním z jeho nejhorlivějších zastánců.

V blízkosti Lurd bylo po Bernadettině zkušenosti nahlášeno nejméně dvě stě vidění. Žádné z nich nikdy nebylo bráno vážně. Nesouhlas místního biskupa obvykle stačí k tomu, aby sdělené zjevení bylo vyjmuto z kategorie problematických zjevení a zařazeno do kategorie nepotvrzených, údajných zjevení nebo mezi falešná zjevení. Případ sv. Jany z Arku ukazuje, že někdy bývají tato rozhodnutí zrušena. Jana umřela v důsledku odsouzení církevním soudem jako čarodějnice, přičemž rozhodnutí o jejím odsouzení potvrdila pařížská univerzita. O dvacet let později byla obvinění zproštěna a posléze prohlášena za svatou. Ačkoli proces svatořečení nebere v úvahu otázky autenticity vidění a zjevení, Janino prohlášení za svatou ji samozřejmě zprošťuje obvinění, že její vidění byla satanská a zlá. V důsledku kanonizace získává vidoucí v očích člověka přece jen určitou důvěryhodnost, i když se vidoucí ve svém výkladu vidění může mýlit.

Proti zkušenostem mladých lidí z Medžugorje je hodně námitek. Diecézní biskup už vehementně a opakovaně prohlásil tato údajná zjevení za mylná, avšak jeho soud byl zpochybněn takovými teology, jako je René Laurentin, a rovněž arcibiskupem Franičem, metropolitou církevní provincie, ve které k těmto událostem došlo. Určitě lze říci, že tato zjevení jsou stále v kategorii problematických zjevení.

Ve smyslu, v jakém to slovo používáme, všechna soukromá zjevení jsou zpočátku problematická. Ta, která nejsou uznaná nebo jsou prohlášena za mylná nebo za podvod, zůstávají problematická. Problémy se objevují proto, že obsah zjevení je esoterický nebo banální, nebo vyvstávají problémy s osobností těch, kteří údajně měli vidění.

Člověk, který dostává autentická zjevení, dokonce i kanonizovaný světec, se může v pochopení zjevení anebo při sdělování zážitků, které nejsou autentickými zjeveními, mýlit.

Bez ohledu na to, jak moc objektivně se zdá, že mají svůj původ v Boží milosti, jakkoliv jsou neočekávaná a nevyprošená, všechna soukromá zjevení víceméně souvisí s osobností jedince.

Právě toto je ten subjektivní prvek, který otevírá dveře neporozumění a dokonce omylům. Sv. Jan od Kříže si byl vědom podobnosti a sebeklamu, zvláště v případě spojení a slov, která člověk slyší uvnitř své mysli, ale věří, že přicházejí od Boha nebo od některé jiné nebeské bytosti.

Smutný příklad nepochopeného zjevení lze najít v případu sv. Jany z Arku. Jelikož byla tak pečlivě vyšetřována, máme přesné záznamy jejích svědectví. „Ptala jsem se svých hlasů, jestli bych měla být upálená; odpověděly mi, že mám důvěřovat našemu Pánu a že On mi pomůže … Sv. Kateřina mi řekla, že dostanu útěchu."

Sv. Jana si myslela, že slova, která slyšela ve vidění a která ji tak věrně vedla životem, označují její osvobození. Dodala: „Zpravidla mi hlasy oznamují, že budu osvobozena velkým vítězstvím, a pak říkají: neboj se svého mučednictví. Ono tě nakonec přivede do ráje." Naneštěstí Jana vysvětlila, že si myslí, že slovo mučednictví znamená „velké bolesti a protivenství, kterými trpěla ve vězení.“ Vlastně si myslela, že bude osvobozena před hodinou své smrti.

Dosavadní přístupy byly určeny pro teologické hodnocení, k čemuž byly využívány teologické zkušenosti. Tento omezený přístup, odpovídající duchu doby, ovšem svazoval možnost proniknout do těchto jevů a přehodnotit jejich principy, a proto zužoval možnost analyzovat jejich rozdílnosti.

Důsledkem pouze teologického přístupu, a dříve nebyl znám jiný, nebyly rozlišovány nejen různé typy zjevení, ale do této kategorie byly zahrnovány i další jevy, třeba jasnovidecké, např. vize Kateřiny Emmerichové.

Dalším důsledkem dosavadního zjednodušeného přístupu, který nerozlišoval různé typy zjevení a jevů, bylo, že negativní a zavádějící informace z nějakého zjevení vedly k nepřiměřené opatrnosti, aplikované na zjevení a jevy jiného typu.

Podle nových poznatků nelze např. považovat za principiálně rovnocenné zjevení pro sv. Bernadettu se zjevením pro sv. Kateřinu Sienskou. Zrovna tak nelze srovnávat životopisy Panny Marie od Marie z Agredy, Kateřiny Emmerichové a dokonce od Marie Valtorty.

Z uvedeného přístupu je zřejmá stagnace názoru na soukromá zjevení. Dále je evidentní, že určitá série mariánských zjevení od roku 1830 zcela přerostla rámec soukromých zjevení a mají veřejný význam.

Přestože ve XX. století začala stagnace materializmu a racionalizmu v teoretické oblasti, silně se začal rozvíjet praktický spotřební materializmus. Lidé prožívají stále větší nejistoty a vzrůstá zájem o mimořádné jevy. Proto je potřeba hledat nové cesty pro obecnou analýzu zjevení a vizí. Přitom je užitečné vyjít z dosavadních teologických závěrů a zabývat se tím, proč některá mariánská zjevení dostávají veřejný charakter.

 
 
 
 

2019 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]