Meditace nad liturgickými texty 1.7.2010

Odevzdej se Bohu

     Skrze křest jsme se stali dětmi světla. Stali jsme se novými lidmi a ne lepšími lidmi. Na nás se spustil Boží plášť, plášť milosti, která nás proměnila.


     Liturgie Božího slova minulé neděle začala prvním čtením z Knihy královské, kde máme postavu proroka Eliáše a jeho následovníka Elizea. Eliáš je unavený a prožívá svojí duchovní krizi. Bůh mu ukládá, aby přijal Elizea za svého pomocníka. Eliáš poslechl. Odchází do Abel Mecholu, kde nachází Elizea, který orá pole svého otce. Před Elizeem bylo dvanáct volských popruhů, což vypovídá o bohatství jeho rodiny, které mu zajišťovalo jistou budoucnost. Eliáš k němu přišel a přehodil přes něj svůj plášť. Tak Eliáš předal Elizeovi Boží povolání za proroka a přál si, aby se mu mladý rolník stal jeho věrným spolupracovníkem a podporou v nevděčném úkolu, který dostal.
     V Eliášově vystupování muselo být něco neodolatelného. Elizeus povolání přijímá okamžitě. Elizeus, tím, že odchází s Eliášem opouští materiální jistoty rodinného domu a přechází k povolání potulného proroka ve státě, kde je jahvistický monoteizmus zakázaný. To je tajemství Božího povolání. On je obraz Ježíše tím, že potřebuje spolupracovníka, ale není obrazem Ježíše Krista při svém klesání. Elizeus je obrazem učedníků, kteří se odhodlávají k přímému životu pro duchovní hodnoty v historickém a materiálním světě.
     V listě Galatským sv. Pavel píše křesťanům o tom, že víra stačí ke spáse. Není potřebný zákon, který se projevuje jen vnějšně. On volá k životu podle Ducha, který osvobozuje. Duch, kterého Kristus dává, uschopňuje člověka, aby odolával svým sobeckým náklonnostem. Podle Ducha žijte a nevyhovujte žádostem těla, nařizuje sv. Pavel ve svém listě. „Tělo“ je zde symbol člověka do té míry nakolik je zlý a nepřijímá Boží nadvládu nad sebou.
     Lidské tělo je svaté, je dobré. Syn Boží sestoupil v těle, přijal tělo, utrpení a strach. Potřeboval přijmout svoje tělo, ať jsme malí nebo velcí, protože ono je darem poskytnutým nám. Přijetí sebe je podmínkou každé proměny k lepšímu. Tělo je chrámem Ducha Božího a my jsme povinni je milovat a ctít, protože jsme svým způsobem náboženstvím těla.
Kristus v Evangeliu je na cestě do Jeruzaléma, kde má nastat jeho hodina. Prochází Samaří, kde není přijat. To jeho nepřijetí je obrazem i našeho nepřijímání druhými lidmi. My ve svém životě máme svoje Samaří i Jeruzalémy, kterými je nutné projít, protože to jsou naše osudové chvíle. Ty chvíle jsou i naší šancí, jsou to příležitosti, které nám pomáhají, abychom lépe vnímali svojí životní skutečnost. Jsme odmítáni od druhých a někdy myslíme, že jsme opuštěni i od Boha. On nás opustí možná na okamžik, ale později nás objímá s velikým soucitem (srov. Iz 54,7). On je při nás, ale dopouští i zkoušky pro naše dobro. Ve zkouškách se rodí vytrvalost (srov. Rim 5,4). Stejně tak Kristus v této evangelijní perikopě uvádí požadavky pro své následování. On žádá nerozdělenost srdce. Kristus žádá všechno z lásky a lidé dělají pokání, které není z lásky k Němu, nemá žádnou souvislost s Bohem, říká sv. Maximin Vyznavač ve svých Spisech asketických. U toho, kdo se rozhodne pustit se do dobrodružství s Ním, všechno jde stranou, kromě Pána. To je třeba, aby se projevovalo u každého věřícího a ne jen u těch, kteří Pána následují z bezprostřední blízkosti. Materiální věci, lidí které známe a se kterými se setkáváme, neodhazujeme, ale snažíme se na ně hledět skrze blízkost Kristova zákona lásky a všeobecného přijímání.
     My jsme se při křtu stali syny světla. Stali jsme se novými lidmi a ne lepšími lidmi. Na nás se snesl Boží plášť, plášť milosti, která nás proměnila. Tehdy při křtu, když jsme byli malí, někdo rozhodl naším jménem. Když jsme vyrostli, sami se rozhodujeme pro světlo nebo tmu. Pán nás nenutí ke světlu, ale daroval nám svobodu a On nás čeká. U Něj není násilí. Když Mu nedáme, aby měl místo v centru naší bytosti, někdo je už tam místo Něho. Náš vnitřní trůn není nikdy prázdný. On, který je Bůh milující člověka, nesmírně touží a prahne po každém člověku. Bůh ve své imanenci tvoří a působí jedině z lásky a svobody, ne proto aby Mu něco nechybělo. Pán Bůh jediný je neomezený, nepoznatelný a touží se darovat. Můžeme si být jistí, že Pán Bůh nedává nic tak rád jako veliké dary. Ale aby se to stalo, my to musíme chtít a musíme to dopustit. Všemocnému Bohu není třeba děkovat za lásku, protože On nemůže přestat milovat ať chce nebo ne, protože to by odporovalo jeho povaze. Chceme-li Mu děkovat, tak to raději čiňme proto, že On nás ve své lásce nemůže přestat milovat. Ti, kteří se rozhodují pro Boha by si měli být vědomi toho, že problémy začínají teprve s Bohem, a to s Bohem se kterým se přeskakují všechny životní zdi (srov. 2 Sam 22, 30). Čím více slunce vniká do námi, jak se zdá, uklizeného pokoje, tím více je vidět věci, které je třeba ještě uspořádat, uklidit, dotáhnout…
(Napsal: fra Dario, 27. 6. 2010)

 
 
 
 

2024 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]