Sestra Elvíra na Festivalu mládeže v Medžugorji 2002

Každý den si všímám, že zlo, i to největší zlo,ta nejtemnější temnota i nenávist, ta největší nenávist – se mohou změnit v odpuštění, světlo a dobro. Každý z vás má dvě věci v sobě – dobro a zlo. My to vidíme v životě mnoha mladých. Oni přicházejí dýchat mír a víru. Jen to pomalu dokáže měnit srdce mladých, i když si toho třeba ani nevšímají. O tom uvažuji, jak je to důležité, jaký vzduch dýchají naši mladí v rodinách.

Nechápeme, že oni pokračují s drogou, protože jsou otrávení, plní jedu ze společnosti, která ztratila naději. Ztratila ten nejdůležitější cíl života. A my právě v komunitě Cenacolo chceme žít křesťanský život. Po osmi, deseti, patnácti dnech chlapec, který nastoupil do komunity, už po patnácti dnech je vidět, že se mění, že už je jiný.

Vrátili jsme se z Biogradu v Chorvatsku, kde máme velikou komunitu. Byla jsem tam přítomná udělování svatých svátostí – křtu, 1. sv. přijímání a biřmování třiceti mladých. Zadarský biskup si přál vést pro nás bohoslužby v katedrále při této slavnosti. Tam před oltářem jsme se shromáždili, přinesli tam veliká křesla. Biskup řekl: V této starodávné katedrále dříve byli s biskupem princové, knížata, velké osobnosti. Pro ně zde stávala tatáž křesla. A dnes na těchto křeslech seděli naši mladí. Mladí, kteří znovu nalezli radost ze života. A tak jsme v katedrále oslavili přijímání svátostí.

Všichni jsme si připomínali svůj křest, když jsme byli křtěni a uvažovali jsme o té slavnosti v naší komunitě. A já jsem myslela, že by bylo potřeba promluvit s mladými o hodnotě svátostí, o velkoleposti křtu, o síle křtu.

Svátost křtu, to je Bůh. Prvořadě – je to tajemství lásky. My si myslíme, to není hřích, když zůstaneme takoví, jací jsme. Tajemství, to neznamená, že to nemůžeme pochopit. V křesťanství prostě nejsou tajemství, protože když ty máš tu odvahu mluvit o Ježíši, to, co nám říká Panna Maria - jestliže každé ráno přijmeš Jeho slabost, tvůj křesťanský život se stává osobní zkušeností, osobním zážitkem. Stejně tak je to určitá odpověď, osobní, tvoje osobní odpověď. Proč? Tvrdí, že nás má někdo prosit a hledat… Jak řekl papež mladým, nedopouštějte, aby vás zaváděli lžiproroci, kteří nás chtějí svést. Jednali jsme tak, protože neznáme tu sílu, kterou máme v srdci, a proto jsme tak slabí.

Potřebujeme Ducha naděje a víry. Proč nám chybí víra a naděje v tomto světě? Ty hodnoty jsou v nás, jsou pod naší kůží, my jsme je dostali při křtu. Je to zdroj naděje, je to zdroj síly, síly Boží. Nad prameny víry, důvěry, máme pramen lásky, zvláštní lásky, která se nikdy neztrácí, která nedělá rozdíly mezi nikým, která se obnovuje každého rána a je stále víc živá. Máme ten kapitál v sobě.

Vy byste měli znát tu pravdu, nespokojujte se s tím, že kopírujete víru druhých, ta maličká naděje, kterou vás učí v rodině, ve škole, řeholnice, ony ji na vás přenášejí jenom drobky. Nedívejte se na nás, ale dívejte se do vlastního nitra, do nitra, do sebe. Tam je nekonečná láska, kterou Bůh vložil do vás. Když se uvolníme, když dovolíme, že ztratíme naději, to je špatné pro nás, protože věřícímu není dovoleno, aby ztratil naději. Proč ztrácíme naději kvůli nějaké hlouposti ve které jsi byl, kvůli nějakému hříchu? Tisíce hříchů.

V tvém nitru je zdroj milosrdenství, v tvém nitru je naděje pro život, v tvém nitru je vůle, svobodná a ty můžeš, můžeš být vzkříšen, jestli chceš. My jsme stvořeni k obrazu Božímu. On je věrnost, my jsme věrní především sami sobě. My jsme zde, protože vy existujete. My jsme zde, protože vy jste slavnost. Vy jste slavnost světa. A stejně tak tento týden je nazýván Festival mládeže. Festival, tedy to je od slova slavnost, v italštině. Proč festival? Protože jste vy mladí, a já jsem třeba už třikrát starší než vy. Tedy Festival mladých. Není to festival hudby, festival písní, festival filmový, festival vína. Já jsem byla na jednom místě a tam byl takový festival…, ale tady je Festival mládeže. A to je proto, že vy existujete, že vy jste zde. Protože vy jste přišli sem.

Tedy, život jedné nové skutečnosti – festivalu. Festival … (potlesk). Děkuji vám. Díky vám! My, třeba s těmi kněžími tady si můžeme říci, že připravíme festival, festival starých. A slibuji vám, že my podporujeme vás. A my jsme mezi vámi staří, kteří jsme stále na jaře svého života. Nosíme v sobě radost. Kolikrát se mluví o našem papeži. Je unaven, starý, chodí o holi, je nemocný. A on přitom je stále mladý, protože mládí to je život. Sto let, dvě stě let života… Život je silnější než roky, život je aktivní, má více energie než nemocí. Kolik je lidí, kteří chtějí být staří, mají takovou nemoc … Ubožáci.

Jak vám dnes vyprávěla Vicka o Panně Marii. Když je nám trochu hůř, Panna Maria nám připomíná, že my jsme tady jenom poutníky, jenom procházíme touto zemí a jdeme domů. Směřujeme domů, a to je pravda, protože my máme před sebou každý den tu zkušenost, že každý den vidíme, že ti, kteří končí, kteří přicházejí na konec své cesty – máme jeden taková obraz, je velice působivý – mnozí vystupují na každé zastávce, i když jdou tmou. Je to velmi jednoduché. Některé osoby nastoupily do vlaku a během cestování z vlaku vystoupily na určitých stanicích, my jsme se tomu ani nedivili, protože oni už dojeli domů. To je ten obraz, abychom pochopili, hlouběji. A my jsme je nepřemlouvali: Nevystupuj z vlaku, jeď s námi ještě dál, až k našemu domovu.

Tak je to v životě. Tento obraz máme každý den před sebou. Naši bratři, či sestry, vystupují postupně z vlaku, protože už přijeli ke svému domovu. Tedy, když se cítíme staří, unavení, jenom si tohle připomínejte, že jdeme domů. Musíme se připravit, protože ten dům, kam my jdeme, kde bude světlo, které si neumíme na zemi ani představit, není na zemi. Štěstí, které je nepředstavitelné. I když nám Pán už všechno řekl, jestli jsme Ho brali vážně, pochopili Ho.

Já jsem říkala mladým dnes ráno: My všichni v našem životě, v našem životním příběhu, zakusili jsme radost, která zůstává v srdci, která se do tebe vryla. Síla lásky a odpuštění, kterou už nemůžeš nikdy zapomenout. Vzpomínám si mnohokrát na svoje zpovědi, kdy jsem se zpovídala, hluboce. Ta zpověď, právě pro to, že byla hluboká. Když jsem začala mluvit o situaci, která se stala před mnoha lety, o které jsem nikdy při zpovědi nemluvila, skrývala jsem to. Připadalo mi to jako něco, co mi nepatří. A když jsem začala chápat, že to potřebuji ze sebe vynést, vyhodit, šla jsem ke zpovědi a chodím i dnes, často, často. A to, co se mi nejvíc nelíbí, co mě nejvíc ponižuje, o čem uvažuji, jak bych to řekla, všechno ostatní, vždyť je podstatné samo o sobě, ty hříchy, ze kterých se zpovídám pokaždé, myslím, že jsem se dobře vyzpovídala, nebyly až tak velké, protože já jsem řekla právě ten hřích, který mně překážel, který mně vadil a přitom jsem myslela na vaše nedostatky, které zůstávají v nějakém koutku a často jsem vycházela ze zpovědnice a tančila jsem, poskakovala. Skoro pokaždé, když jdu ke zpovědi, tak prosím chlapce, aby se za mě modlili, protože jdu ke zpovědi.

Protože zpověď, to je skutečné společenství, ne jenom osobní, protože já jsem přesvědčená, že když se dopouštím hříchu, konám zlo pro všechny, ne jenom pro sebe. A tak oni mě kolikrát čekají, když vycházím ze zpovědnice a zpíváme, tančíme, ať jsme kdekoliv - třeba na náměstí - tančíme.

Proč o tom mluvím? Protože my směřujeme ke své vlasti. Ježíš nám řekl, že tam jde, aby nám připravil místo. Ježíš šel, aby nám připravil místo. Tedy naše skutečná vlast, náš domov je království Boží. A představte si, jak je to krásné. Nezapomínejme na to, říkám to zvlášť chlapcům a dívkám: Vy víte, kam jdeme. Nejdeme poslepu, den po dni víme, kam jdeme – k vlasti. Jak je to krásné – už nebudeme Italové, Američané, Němci, Chorvati, Češi. Už nebudou chudí a bohatí, děti a dospělí, všichni se budeme jenom bavit. Už nebudou ani staří ani unavení ani nemocní, ani nespokojení. Tedy, směřujeme k té vlasti. Není pravda, že křesťanský život je tajemství. Křesťanský život, to je např. zkušenost. Ten stůl tady, já ho nevidím pod tou látkou, tak to zkouším, mám určitou zkušenost, konkrétní.

Protože je to něco, co se v nás děje, je to něco v nás, co se rozvíjí. Pro celou duši, pro celou naši bytost, pro celé srdce, to je zkušenost ke které nás vede Duch Svatý, jenom abychom zažili Ježíše Krista. Právě to je náš křesťanský život. A nespokojujme se maličkostmi.

Buďme jednotní. Někteří říkají Já patřím k tamtomu hnutí, k tamté duchovní obnově, já jsem z té skupiny, já jsem z oné společnosti. Tady vznikají určité bariéry, hranice a to pak ani Duch Svatý nemůže překročit ty hranice. Nespokojujme se s maličkostmi s drobky. Člověk si vezme drobky a řekne, všechno znám. A Bůh chce stále dělat, že stále obnovuje, ale my se nesmíme nikdy spokojovat s tím, co sami známe. To se častokrát děje i mně. Třeba evangelium sv. Matouše, čte se evangelium a přitom se myslí na něco jiného. A člověk si řekne: Já už to znám. Čtyřicet pět let jsem řeholnice, všechno už jsem to slyšela. Já to už znám, stane se mi to, vím, jak to skončí.

A to je veliká škoda, veliká ztráta, protože evangelium, to je vždycky nové. Je to vždycky provokace, vždycky nová energie. Když my už všecko známe, my jsme už všecko pochopili. My jsme zavřeli srdce novostem, pak se hned staneme ubohými a zestárlými. Stáří začíná tehdy, když ty zavřeš své srdce všemu novému, překvapením Božím. A potom? Potřebovali bychom zůstat svobodní. Patřit ke světu. Tady je univerzální mozek, univerzální srdce.

Přikázání, které dal Ježíš – říká: Milujte, milujte, milujte. Láska, která způsobuje puchýře na kolenou a na rukou. Láska, která provokuje. Láska, která hledá. Je krásné, když vidíme nějakého křesťana, který všude, kam přijde, vždycky může milovat a vždycky potřebuje milovat. Je potřeba být dobrý, je potřeba být upřímný, je potřeba být jako druhý Kristus. A já nyní zvu naše sestry, aby zazpívaly a zatančily.

Poznala jsem, že v naší komunitě se potřebujeme učit a učit tančit na žalmy, tančit pro Boha. Jsou tady dvě sestry, jedna čtyřicetiletá, jedna padesátiletá, komunita přijímá všechny ženy, všechny muže dobré vůle. První pravidlo, když někoho přijímáme – a to je to, že vyznáme, že jsme hříšníci. Když jsi přesvědčený, že jsi hříšník, že jsi hříšnice, můžeš vstoupit do naší rodiny. Já jsem řekla těm dvěma sestrám: Musím vás naučit tančit. A ony řekly: všechno se naučíme, všechno uděláme. Ale tančit, to my nedokážeme… Tak to jděte do nějakého jiného řádu, když nechcete tančit, protože u nás se tančí. Tak se na mě zadívaly: Naučíme se to. I ta padesátiletá, tančí.

Děkujme Pánu, protože dnes mladí jdou k jádru věci, oni po nás chtějí víc, oni chtějí jít do srdce. A má pravdu Svatý otec, když říká, že má velikou důvěru k mladým a přirovnává vás k novému jaru, že vy jste ta Jitřenka na horizontu lidstva. A buďte jí, protože vy máte všechno, co potřebujete, abyste žili to k čemu vás Svatý otec vybízí. Řekli jsme na počátku: že potřebujeme znovu odhalit hodnoty křesťanského života.

Například modlitba... Kolikrát ta nás v životě vykolejí. A odkud se v nás objevují otázky: stále dělám stejné chyby, stále se modlím stejně, stejnými slovy, žiji stále jak my svět nabízí... Já to říkám ze zkušenosti, protože jsem ještě nezapomněla, jaké to bylo, když jsem byla ve vašich letech a to až dodnes. Říkám vám to ze zkušenosti: my stále hřešíme a naše modlitba je pořád stejná.

Ale není pravda, že děláme pořád totéž, protože je to jako počasí stále se mění.

A když si to neuvědomíme, zdá se, že chodíme stále dokola, ale Boží láska, Jeho Milosrdenství nás nikdy neopouští. Nám to připadá, že jsme pořád stejní, že se opakujeme. Ale není tomu tak. Jako poprvé jsme přišli, abychom si to uvědomili, že jsou tady neustálé změny, stálá proměna, a to ve chvíli modlitby a zcela jistě při společné modlitbě. Je to velké obohacení, když můžete patřit k nějaké modlitební skupině. Proto to Panna Maria od nás žádá. Nejvíce od těch, kteří jsou v Medžugorje. A my, když se vracíme z Medžugorje domů, tak stále musíme myslet na ostatní a musíme stále myslet na okamžiky modlitby.

Až se vrátíte domů, tak začněte ve dvou. Domluvte se, že se pomodlíte spolu růženec. Potom vás bude šest, dvacet, padesát, sto. Panna Maria to žádá od těch, kteří se vracejí z Medžugorje.

A vždycky je potřeba myslet na to, jak se modlíme, že je třeba mít čas na ticho. Je potřeba získat právě k tomu vztah v srdci, zvládnout ten pocit, abychom už neměli strach z ticha. A když potřebujete slyšet nějaké slovo, potřebujete si popovídat, potřebujete dobrý rozhovor, tak si vezměte do ruky evangelium. Vezměte evangelium do rukou a celý náš život se bude rozvíjet. A to je ta cesta, kterou jdou duše k Ježíšovi, aby se setkali s Otcem, Lectio divina, znám ten název jen latinsky, rozumíte latinsky, že? Každý den chlapci a dívky mají hodinu ticha.

Lectio divina, jestli umíte latinsky – neumíme – to je Mlčení s Ježíšem. A oni se snaží hlouběji vstoupit do evangelia a je to fantastická procházka, kdy oni se skutečně procházejí, aby se setkali s Ježíšem. Vyplatí se být v tichosti a postit se o chlebu a vodě, chcete-li najít dobrého přítele, společnost, bratra, Spasitele. Chcete-li mít mír, radost, pak neste s sebou evangelium a evangelium budete číst nově, najdete tam vždy něco nového, novinky pro život. A to není jenom, když mně se to líbí. Je potřeba mít sám v sobě tu vůli být vážně s Ježíšem.

Jestli se s Ním chceš skutečně setkat, chceš-li v sobě mít ten veliký potenciál, pak jenom On tě může poučit, jak se vzdělává, jak se pěstuje to, co zasel Bůh. Jestli chceme být skutečně - jak bych to řekla – festivalem, nejenom v Medžugorji, jestli chceme mít takový festival, jestli chceme mít taková centra, kde společně oslavujeme, že patříme Ježíšovi, že patříme Panně Marii, naši lásku k potřebným, kteří potřebují naši lásku, vy mladí, ať jste kdekoliv, potřebujete být tou slavností ve světě. A to se uskuteční, budete-li mít odvahu a uděláte si čas pro modlitbu. Zvláštním způsobem, upřímným způsobem, trvalým způsobem.

Člověk třeba neví, co si přeje Bůh. Má dívku, neví jestli se má oženit, jestli je to vůle Boží, a tak se ten člověk ptal na radu jednoho našeho chlapce. A ten chlapec mu řekl: Buď jednu celou noc před Eucharistií, před Ježíšem eucharistickým v naší komunitě. Máme jich třicet osm a ve všech je Eucharistie - Ježíš, přítomný. Ten chlapec potom přišel: Víš, Alberto mi řekl, abych celou noc strávil před Ježíšem. Proč ti to řekl? Protože jsem řekl, že nevím, co Pán chce ode mne, abych udělal. Já jsem odpověděla: to ti ukázal to správné místo. Klekni si před Ježíšem. Jestli to myslíš vážně. Ať On mluví, protože On je živé Slovo. On je skutečné živé Slovo, skutečná síla, které ti vniká do srdce. To Jeho živé Slovo vstupuje vždycky do hloubi srdce, protože On ti říká pravdu.

Jestli máš strach, jestli se bojíš, tak si uvědom, že tvoje obavy jsou absurdní. Slovo Ježíšovo, jak říká svatý Pavel, je provokativní, je jak dvousečný meč, proniká až do hloubi srdce, zraňuje tě, ale na druhou stranu tě pozvedá, utěšuje tě, objímá tě... Tedy vejít z temnoty do světla, ze smrti do života ...

Člověk může být skoro duchovně mrtvý, když se modlí a modlitba pak není naplnění života, pak je těžké se modlit. A já bych chtěla přesvědčit všechny, že modlitba je potřebná. Jestli ty nemáš mír v srdci. To není tak, že když sníš tři plátky masa, tak že se ti obnoví mír, že začneš být klidný a budeš mít pokoj. Nebo když sníš chleba se salámem. Ne, to všechno uspokojuje jen tvé tělesné potřeby. Modlitba naplňuje tvůj život. My potřebujeme žít život modlitby v míru, v přátelství, v síle lásky. Abychom se mohli setkávat s láskou, pro tento život se musíme naplnit modlitbou. Potřebujeme se ptát Panny Marie, prosit ji o dar modlitby. Modlitba je naplněním našeho života.

Já jsem sem pozvala, jakoby náhodou, jednu dívku. Když mne kněží chtějí někam pozvat, tak to také tak dělají. Ona by nám mohla třeba i něco říci. Ono to není vždycky tak jednoduché mluvit o tom, co prožíváš. Tato dívka zde před námi ve skupině tančila a teď nám bude něco vyprávět o tom, jak žila dříve a jak žije nyní v Komunitě. Ona tady zůstane a dokončí to, protože není dobré s něčím začít a nedokončit to, protože ona dříve znala tisíce věcí, které ji dříve odváděly od Komunity, o těch prvotních potížích v životě v Komunitě a o dalším.