V čem spočívá škodlivost věštění

zpracoval František Mráček

Věštěním se zpravidla rozumí předpovídání budoucnosti. Ale zřejmě by bylo správné přiřadit k tomu i odkrývání současnosti a minulosti, na což se lidé též ptají.

Přestože je známo, že věštění budoucnosti je často neúspěšné, stále je mnoho lidí, kteří jsou mu nakloněni. Dokonce nejen někteří běžně věřící lidé, ale i náboženští hodnostáři navštěvují věštce, když jsou postaveni do svízelných situací, aby se s nimi poradili. Přitom se domnívají, že v jejich případě se neproviňují proti Božímu řádu. Proč k tomu dochází? Domnívají se totiž, že víru neztratí, morální předpisy budou nadále dodržovat. Získané informace berou pro inspiraci a s rezervou jako další možnost vývoje budoucnosti.

Věštění ve Starém zákoně

Věštění budoucnosti patřilo k nejrozšířenějším praktikám ve starém Orientě a u primitivních kultur. Původně bylo spojeno s náboženstvím. Předpokládalo se, že kněží mají úzký styk s božstvem a že se tedy mohou dovědět jeho tajemství a získat pomoc.

U Izraelitů se setkáváme s věštěním různého druhu. Některé způsoby byly dovoleny např. urím a thumin (jde o tři kameny: jeden oznamoval kladnou odpověď, druhý zápornou a třetí žádnou), dále výklad snů a vidění. Věřili, že tímto způsobem Bůh zjevoval svou vůli. V dosavadních překladech Bible jsou uvedeny tyto zakázané způsoby zjišťování budoucnosti: pomocí věštců, mrakopravců, hadačů, čarodějů, zaklínačů, vyvolávačů duchů a duchů zemřelých bytostí.

Prorok Amos věštil budoucnost z jater pomocí modelu jater. Daniel se stal hlavou všech mudrců babylonských (Da 2,48), ačkoli mezi ně patřili hvězdáři a kouzelníci. Mudrci od východu byli mágové a astrologové (Mt 2,1).

Zdá se, že i nižší druh izraelských proroků se zabýval věštěním (Mi 3,5-11; Za 10,2; Ez 13,6.9). Král Saul a po něm Jošijáš vyhubili věštce v Izraeli (1 S 28,3.9; 2 Kr 23,24) ale Manasses je podporoval a jejich počet rozmnožoval (2 Kr 21,6).

Jakmile však šlo při těchto praktikách o obcházení vůle Boží a hledání pomoci u cizích božstev a démonů, Starý zákon se velmi ostře staví proti nim (1 S 15,22n) a vyžaduje smrt pro ty, kteří je provádějí (Ex 22,18; Lv 20,27). V Dt 18,9nn máme seznam zakázaných věštění.

Naskýtá se otázka, proč v izraelském národě vznikl tak velký odpor proti věštění. Zřejmě proto, že to byly praktiky národů, které nebyly nositeli víry v jednoho Boha, ale uctívaly různé bůžky a duchové bytosti. Pokud se někdo oddával věštění a pokud se třeba náhodou tyto věštby naplnily, pak začal takový člověk věřit, že existují i jiné duchové mocnosti, které o nás vědí, znají naše problémy, mohou nám pomáhat, a tím se zatlačovala do pozadí víra v jednoho Boha, která velmi souvisela s identitou židovského národa. Je známo, že i svaté osoby mnohdy sdělily lidem v těžké situaci, kterou z různých konkrétních možností mají zvolit, aby se vyhnuli pohromě. Přitom nešlo o duchovní záležitosti. Ale to bylo výjimečně.

Pokud by měl člověk možnost se stále doptávat Boha nebo různých duchových bytostí a nechat se vést, pak by měl stále menší potřebu a snahu žít dokonaleji podle Božího řádu, který vytváří nejlepší podmínky pro snížení potíží. Tím by ztrácel živý kontakt s Bohem, ztrácel by tedy víru. Navíc by takový člověk méně konal prosebné oběti a méně by se snažil prosit Boha o pomoc v přirozeném a nadpřirozeném řádu.

Věštění v křesťanské éře

V prvních stoletích křesťanské éry byly vyslovovány názory na tento fenomén. Svatý Augustin na základě vlastních zkušeností tyto jevy odsoudil. Ale hlubší rozbor nacházíme u sv. Tomáše Akvinského. Ten sice v praktických metodách také většinu praktik zavrhuje, ale vypracoval kritéria pro hodnocení těchto jevů. Podle těchto kritérií dostávají v novější době některé praktiky vlivem nových vědeckých poznatků jiný hodnotící charakter. Jeví se účelné a správné i v dnešní době použít jeho vědecký přístup k hodnocení těchto jevů. Navíc v teologii nebyly v dalších staletích učiněny další poznatky. Sv. Tomáš chápe věštění jako určitý druh předpovídání budoucnosti. Podle něho lze budoucnost předpovídat podle příčin nebo bez nich.

Příčiny podmiňují tři druhy předpovídání budoucnosti.

- První druh příčin způsobuje, že s jistotou lze předpovídat účinky. Například astronomové předpovídají budoucí zatmění. To nelze zařadit do věštění.

- Druhý druh příčin nezpůsobuje z nutnosti vždy pravdivé výpovědi, nýbrž i občas výpovědi selhávají. Z takových příčin lze předvídat budoucí účinky, ne sice s jistotou, ale i s nějakým odhadem. Tak např. astronomové a meteorologové předvídají deště nebo sucha. Lékaři z těchto úvah usuzují na zdraví nebo smrt člověka. To rovněž nelze zahrnout do věštění.

- Jiný druh předpovídání se váže na účinky, které nastávají náhodou z přírodních příčin. Proto je nelze z pozorování příčin předvídat. Takové předvídání náleží jedině Bohu. Pokud to činí lidé, předstírají s podvodnou chytrostí, že hádají lidem budoucnost.

Věštěním se tedy nenazývá, když někdo předpovídá to, co přichází z nutnosti jako důsledek, i když někdy předpověď selhává. Ani také to, když někdo budoucí náhodné jevy poznává zjevením Božím. To označujeme jako proroctví. Tím totiž on nevěští, ani se vědění božského nedomáhá, nýbrž spíše vědění božské přijímá.

O věštění jde pouze tehdy, když nenáležitým způsobem se uchvacuje předpovídání budoucích událostí, bez prokazatelných účinků z příčin. To je hřích. Při věštění se na něm podílí zlí duchové buď že je přímo vzýváme nebo že se do něj vměšují samovolně, aby naplnili mysl lidí marností.

Tyto názory sv. Tomáše je užitečné převzít i v dnešní době. Ale v dnešní době vlivem výzkumů a nových poznatků se i při aplikaci kritérií sv. Tomáše mění názory na některé konkrétní jevy. Např. v poslední době v ekumenickém překladu bible (1985) se uvádí navíc jasnovidectví bez jakéhokoliv výkladu významu tohoto slova a zcela bez respektování jeho významu ve světské oblasti. Snad by bylo možné překládat slovo „vidění“ moderním slovem „jasnovidnost“. Ale pak by patřilo z hlediska starozákonního vidění do povolených způsobů věštění.

***

Zařazení slova jasnovidnost koncem 20.století do věštění patrně souvisí s tím, že se z neznalosti mlčky předpokládalo, že s tím souvisí spolupráce s duchovými bytostmi. Ovšem v novověkých světských dějinách, zejména v posledních dvou stoletích, se tyto jevy studují a je snaha popsat jejich podstatu. Pokud jde o jasnovidnost, všechny úvahy a výzkumy jednoznačně ukazují, že jasnovidnost nemá nic společného s duchovními bytostmi. Je to duševní schopnost člověka daná Bohem vidět a popisovat události, jevy a skutečnosti v době minulé, současné i budoucí.

Tento dar Boží umožňuje člověku nahlížet přímo více či méně do Božího informačního pole (Břetislav Kafka je označuje jako protonace), samozřejmě s Jeho záměrem, v němž jsou všechny existující události a jevy. Do této oblasti též spadá kryptoskopie, to je vidění skrytých předmětů, dále prostorová jasnovidnost, to je znalost pochodů nebo událostí smyslům dočasně nepřístupných, a časová jasnovidnost do minulosti a budoucnosti. Typické rozdíly mezi jasnovidectvím a věštěním jsou zejména v tom, že jasnovidec vypovídá vždy pravdu, ale nemusí „vidět“ všechny skutečnosti, kdežto při věštění jsou též řečeny více či méně nepravdivé informace.

Při věštění se člověk často vědomě nebo nevědomě obrací na neznámé duchové bytosti, mnohdy se napojuje na negativní bytosti, ale při jasnovidnosti se neobrací na žádné duchové bytosti. Při věštění se zjišťuje nejvhodnější způsob dalšího jednání a rozhodování, kdežto jasnovidectvím se zjišťuje reálný stav věci a událostí jako podklad pro rozumové rozhodnutí dalšího jednání. Skrze věštění se člověk snaží dosáhnout osobního uspokojení, vyhnout se utrpení, často obejitím Boží vůle, kdežto při jasnovidnosti se konstatuje realita, která je v souladu s vůlí Boží, i když nemusí být pro tazatele příjemná.

Nicméně i zde je třeba být na pozoru, protože jasnovidec může svých vidění využít ke svévolnému rozšiřování informací a radám ohledně budoucnosti, které jsou výsledkem jeho osobního názoru. Tím by se dostal do oblasti zakázaného věštění.

Pokud jde o astrologii, sv. Tomáš cituje Diviše (patrně řecký křesťanský teolog) v V. hl. O Božím Jménu, že nebeská tělesa jsou příčinou toho, co se děje na tomto světě. Ale též cituje Augustina (IV.století), který se radil o budoucnosti s hvězdáři, ale s negativním výsledkem, a říká, že křesťanství a pravá zbožnost to odmítá. Sv. Tomáš (XIII.století) zdůrazňuje, že je třeba zvážit, co z budoucnosti lze předpovídat z pozorování nebeských těles. Nevylučuje, že mnoho lidí je ovlivněno ve svých tělesných vášních pohybem hvězd, ale že moudří takové vášně usměrňují svým rozumem. Spíše se přiklání k tomu, že tyto vlivy se projevují ve společenství, která závisí na množství lidí.

Ovšem od dob sv. Tomáše uplynulo mnoho doby a byly objeveny nové planety a i v rámci jeho kritérií jsou objeveny prokazatelné závislosti hvězd na psychiku a fyzikální vlastnosti lidí. Předně je prokázán vliv planet v okamžiku narození na povahové vlastnosti a určitou osudovost. Např. je pozoruhodná publikace autorky Lindy Goodman: Sun Signs (Sluneční znamení 1968). Tyto informace jsou velmi spolehlivé.

Ale problematičtější jsou prognostické informace. Tranzitní metody jsou spolehlivé, ale zachycují drobnější denní události v přesnosti několika hodin nebo dnů. Direkční metody zachycují události závažnější, ale nepřesnost dosavadních výpočtů je značná, několik měsíců až roků. Ale vždy se plní, i když s různou intenzitou.

Zdá se, že těmito dosavadními metodami lze popsat některé životní události. Nicméně je třeba si uvědomit, že tyto vlivy vytvářejí určité dispozice, které je možno ovlivňovat svobodnou a pevnou vůli. Patrně je možno jen rámcově odhadnout termín jejich působení, ale konstatovat obsah nebo charakter vlivu pro daný termín již spadá do oblasti již zakázaného věštění. Přitom není vyloučeno, že se na základě nových biofyzikálních objevů, kterým je Bůh nakloněn, dojde k dalšímu vývoji poznání, a tím se posune hranice mezi poznáním reality a věštěním. To je ovšem závislé na prohlubování pokory a uznání, že Bůh uskutečňuje mnoho vlivů na lidstvo prostřednictvím přirozeného řádu, který vytvořil, a přeje si, aby jej lidstvo pokorně poznávalo a obdivovalo tento Boží řád.

Otevřené možnosti dalšího zkoumání

Při věštění v uvedeném smyslu se věštec obrací buď přímo nebo nepřímo na pomoc neznámých a zlých duchů a žádá o je radu. To je ale možné, pokud má dar citlivosti, čili schopnosti komunikace s duchovými bytostmi. Je-li člověk mající tuto schopnost duchovně čistý, čili je v souladu s Božím řádem, může být i v neduchovních záležitostech inspirován pozitivními anděly, kteří mu v intencích Božích dají pravdivé informace. Takové případy známe zejména u některých svatých např. sv. Jan Bosco nebo sv. otec Pio. Zde je možnost dalšího zkoumání.

 
 
 
 

2024 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]