Úvod Medžugorje Poselství Panny Marie Zamyšlení nad poselstvím

„Všem vám žehnám a vyzývám vás, abyste rostli…“

(Napsal o. Adalbert Rebić / Glasnik mira č. 11, roč. IV.)

Blahoslavená Panna Maria žehná svým dětem

Blahoslavená Panna Maria jako dobrá matka nám žehná. Ona na nás svolává Boží ochranu, milost a lásku. Bůh je zdrojem veškerého požehnání. On nás nesmírně miluje a zahrnuje nás svojí dobrotou, něhou a láskou. On popřává, aby tento náš život při této pozemské pouti uspěl, abychom šťastně došli do svého cíle do plného společenství s Bohem. To je Boží požehnání: Boží radostné, dobré a ušlechtilé slovo. Bůh se jako otec a matka sklání k nám, svým dětem a přednáší nám hymnus své lásky. Jen ten, kdo ví, že ho Bůh miluje a kdo věří té lásce, může si přát dobro a v tom dobru přát dobro i druhému. Je to veliká milost víry, kdy člověk v každodenním životě na každém kroku odhaluje mimořádná znamení Boží lásky a milosrdenství a raduje se a děkuje za to Bohu a spolupracuje s Ním. To je všechno požehnání, kterým nás obdarovává sám Bůh, zdroj veškerého požehnání.

Když Bůh žehná určitým osobám a svěřuje jim zvláštní poslání, připoutává k sobě zvláštním způsobem. Mezi prvními v dějinách spásy Bůh zvláštním způsobem požehnal Abrahámu a připoutal ho k sobě. Spolu s ním připoutal všechny ty, kteří budou Boha velebit: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země" (Gen 12,2 -3). Protože Bůh miluje lidi, On s nimi uzavírá zvláštní vztah, vztah Smlouvy, kterou Bůh uzavřel se starozákonním lidem skrze Mojžíše a s novozákonním lidem v Ježíši Kristu, svém Synu. A jako je požehnání Boží neodvolatelné, tak je i Smlouva Boží s námi neodvolatelná.

Blahoslavená Panna Maria nám přináší, daruje a zaručuje to Boží požehnání. Ona je stále s námi, protože její Syn Ježíš Kristus je stále s námi: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20) . Jako matka bdí nad námi všemi a upozorňuje nás. „Cokoliv vám řekne, učiňte!“(J 2,5) Ona nás prosí, abychom rostli v lásce k Bohu a k bližním, abychom rostli na cestě, kterou Bůh skrze ni zahájil pro naši spásu. Cesta naší spásy začala vtělením Božího slova v lůně Mariině. To je cesta naší spásy. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný!“(J 3,16) Cesta, kterou je třeba jít a na které je třeba růst v lásce v poznávání Boha a toužit po plnosti života je cesta Ježíše Krista, jejího Syna. On sám svědčí o sobě: Já jsem Cesta, Pravda a Život: Nikdo nepřichází k Otci jedině skrze mne!“(J 14,6)

Modlete se, dítka!

Maria nás stále vyzývá k modlitbě, k půstu a k živému svědectví víry. Modlitba je rozhovor s Bohem a rozhovor s Bohem je zdroj naší duchovní síly, naší vytrvalosti na cestě k Němu. Člověk potřebuje modlitbu, jako potřebuje dýchání. Bez modlitby člověk nemůže obstát. Kdo se nemodlí, podobá se těžkému ptáku, kterému se nedaří létat ve vzduchu. Když se mu podaří vzlétnout , brzy potom padá do propasti a končí zarytý hlavou do země, přesto se zdá, že se mu to líbí. Kdo se modlí naopak se podobá smělému orlu, který se vznáší ve vzduchu a touží, jak se zdá, přiblížit se ke slunci“ (Jan Maria Vianney).

Modlitba představuje víru v osobního Boha, který na mne hledí a který mne poslouchá, který se mnou vstupuje do rozhovoru a odpovídá na moje otázky a se kterým i já vstupuji do rozhovoru. Je tomu tak, alespoň s biblickým Bohem. On se zjevil Mojžíšovi, zjevil mu svoje jméno, abychom ho mohli oslovovat, hovořit s Ním, k Němu se utíkat (ex 3,14; 20,24).

Modlitba je každý rozhovor s Bohem ve kterém ho chválíme, děkujeme mu, prosíme ho o pomoc, o milost, o odpuštění.

Modlit se k Bohu znamená otevřeně a svobodně přednést Bohu vše co mne mučí, co mne svírá, před Ním ze sebe shodit všechny starosti, otevřít mu svoje srdce. Modlit se může znamenat přít se s Bohem, bojovat s ním, cítit se před Ním oklamaný, opuštěný. Prorok Jeremiáš zná takovou modlitbu: „Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá. Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny. Řekl jsem: "Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit", avšak je v mém srdci, jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.“ (Jr 20, 7-9) Jakob celou noc bojoval s Bohem na řece Jaboku, jako s neznámým duchem. Z rána zvítězil nad Bohem (Gen 32, 23-33). Modlitba může znamenat i boj, agonii, která vyvolává krvavý pot, jako byla Ježíšova agonie v Getsemanské zahradě (Mt 26, 36-46).

Modlit se znamená před Bohem se vynaříkat a i se s ním přít do té míry, že se mu nakonec plně odevzdáme. Odevzdáme se Bohu, přijímáme všechny jeho plány s námi, a tak se modlitba nářků stane modlitbou úplného odevzdání. Modlitba je tedy osobní čin člověka při kterém dochází k vyjádření celé jeho bytosti. Do modlitby je zapojen celý člověk, jak duše, tak tělo: člověk před Bohem sedí, nebo stojí, nebo klečí, vztahuje ruce k nebi nebo padá před Bohem tváří k zemi.

Maria si přeje, abychom se my všichni stali lidmi modlitby, jako i Ježíš byl člověk modlitby, jeho učedníci byli lidé modlitby. Ona sama, Maria, žena modlitby. Podle Lukášova evangelia, Ježíš svým způsobem modlitby své učedníky udivoval, takže se od něj i oni chtěli naučit modlitbě. Často se v noci nebo ráno uchyloval na opuštěná místa do samoty a modlil se (Lk 5, 16; 6,12). Když se modlil ve chvílích Křtu v řece Jordán a ve chvílích Proměnění na vysoké hoře, nebe se otevřelo a bylo slyšet Otcův hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn! V Tobě mám všechno zalíbení!“ (Lk 3,22) Modlil se v Getsemanech tváří v tvář své smrti, modlil se v posledních okamžicích svého života visíc na kříži. On se modlil i za své apoštoly a učedníky (J 17). Jako oslavený Pán se On nyní modlí za nás všechny. On je náš Velekněz, náš přímluvce u Otce, jediný Prostředník mezi Bohem a lidmi (srov. Heb 7, 25; Rim 8,34 a 1J 2,1).

Postěte se, děti!

Postit se znamená především se zříkat jídla nebo jiných potřeb lidského života. Cílem půstu je prvořadě obrana proti démonským silám, které se prostřednictvím jídla snaží ovládat člověka. Přísný půst uvádí do zvláštního psychického stavu, který nazýváme ´extáze´, do stavu, který v praxi mnohých religií podmiňuje otevřenost člověka pro Boha. Dnes i medicína odhaluje význam půstu za účelem čištění a obnovy lidského organizmu.

Bible chápe půst jako náboženskou praxi, kterou se věřící částečně nebo úplně zříká veškerého nebo jen některého druhu potravy. Tím se nevyjadřuje obecné přehlížení jídla nebo pití. Naopak biblický člověk chápe jídlo a pití jako osobní dar Boží. Ale člověk odříkáním si jídla a pití vyjadřuje určité sebepokořování a podřizování se (zvláště pokud zhřešil!) a konání modliteb za odpuštění hříchů. Půstem upevňujeme vlastní vůli a osvobozujeme se materiálních potřeb a hodnot. Člověka činí otevřeným, svobodným pro příjem Božího zjevení nebo pro přijetí nějaké nové funkce nebo úkolu, který Bůh dává člověku ve prospěch druhých lidí. V Bibli jsou pokaždé zdůrazněny i magické prvky půstu i nepravý půst, tedy formálně vykonávaný půst. Proti němu mluvili proroci (srov. Iz 58, 3-8; Jr 14, 10-12) jako i proti povrchní bohoslužbě. Přes takové úchylky zůstal půst v biblické době podstatným duchovním prvkem a byl předepsán pro Den usmíření (Jom Kippur, Br 29, 7; Dj 27, 9).

Jak Jan Křtitel tak Ježíš i Pavel se postili. Přitom oni se k půstu chovali i kriticky. V Ježíšově době se půst stával již formálním, vnějším činem, jenom povinným zbožným úkonem, povrchním obyčejem. Proti tomu Ježíš protestoval: „A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“ (Mt 6,16-18). Ten zbožný čin nesmí být cílem sám o sobě a projevem nějaké větší spravedlnosti před Bohem. Větší hodnotu než půst mají ochota pomoci bližnímu a sloužit šíření království Božího.

„Radostně svědčte o své víře, dítka“

Dnes se zase stalo podstatným vydávat svědectví o své víře. Blahoslavená Panna Maria ví, jak je důležité svědčit o své víře právě dnes, v době velikého odpadu od Boha a oddávání se nemravnostem. Řecký výraz v novozákonních spisech pro svědectví o víře v Boha, v Ježíše Krista, jeho Syna, v Evangelium, je ´martyria´. Mužové a ženy, které svým životem svědčili o své víře v Boha se v prvním období křesťanství nazývají martyres, svědci víry. Ten výraz současně znamenal i mučedníci pro víru. Ve spisech sv. Jana je ´svědčit` teologický výraz širokého obsahu pojící se se zjevením, evangeliem a hlásáním (J 3, 11; 8, 18.38-40; 15, 27; 1 J 4,14). ´Svědčit` je synonymum pro ´hlásat`, protože se svědectví přijímá jako slavnostní potvrzení zkušeností, které měl Syn u Otce. Věřící jsou silou křtu uvedeni do víry Církve a tak se stávají svědky, kteří přenášejí a pokračují ve svědectví, jejichž zdrojem je Ježíš Kristus a jeho učedníci. Zásluhou Druhého vatikánského koncilu, byla obnovena kategorie svědectví víry novými a aktuálními výrazy. Ten pojem se v koncilních dokumentech objevuje více než stokrát, ale co je ještě důležitější, je popisován jako podoba a výraz, který sjednocuje křesťanské bytí a působení. Úkolem svědectví je ´přesvědčit` druhého člověka o dobrotě a upřímnosti svého obsahu, aby tak byl učiněn podílníkem vlastního štěstí. Na tu podmínku upozorňuje i vyjádření římského biskupa Pavla VI. v ´Evangelii nuntiandi`: „Současný člověk raději poslouchá svědky než učitele… jestli poslouchá učitele, poslouchá je protože jsou svědci“ (Evangelii nuntiadi 40).

Svědectví nemůže být jen osobní; zásadně má církevní složku, která ho charakterizuje vždy a všude, když je třeba svědčit o víře celé Církve. Plnosti svědectví se dosahuje v okamžiku, kdy ten, kdo ho přijímá se sám stává svědkem; tím se projevuje pravost a přesvědčivost vlastního svědectví. Křesťanské svědectví je plodem milosti; ono je tedy předně iniciativou Boha, který vybírá to poslání. (Encyklopedický teologický slovník, Křesťanská současnost, str. 1130-1132).

 
 
 
 

2019 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]