There are no translations available.

Svědectví poutníků II.

"Neboj se a důvěřuj mi!"

Po poslední cestě do Medžugorje se daly věci do pohybu. Hned za týden měla moje sestra padesátiny a my byli s mužem také pozváni. Měla jsem z toho strach, protože se muž při každé příležitosti opije a pak dělá ostudu, ale všichni mí příbuzní ho znají a berou ho jaký je, ale já mám vždy po náladě. Tehdy si vypil asi 2 skleničky a uprostřed zábavy se zdvihl, byl střízlivý a že půjde domů. Všichni ho přemlouvali, ale hlavně se divili, co se mu stalo. Tehdy jsem v duchu moc děkovala Panně Marii. Další první soboty se vždy něco malého dělo, ale největší událost se stala při páté první sobotě. Můj muž je sice katolík, v mládí chodil do kostela, ale později přestal úplně věřit a do kostela vůbec nechodil a mně řekl, že ho tam nikdy nedostanu, já jsem se o to nikdy ani nesnažila.

V neděli jsem šla vždy na mši a on si šel pro pivo. Tehdy tu pátou neděli najednou stojí v kostele, právě v tom místě u sloupu, kde v mládí vždy stával. Vůbec jsem nevěřila svým vlastním očím a moc v duchu děkovala Panně Marii. Od té doby chodí se mnou do kostela (sice ještě moc nevěří), ale pít zatím nepřestal (proto ta tíha na srdci). Věřím, že se musím ještě moc modlit a milovat, aby se dostal ze spáru alkoholismu (a že se mi někdy podaří dostat ho do Medžugorje, zatím asi nedozrál čas). Zatím jen pořád slyším: „neboj se a důvěřuj mi.“

Při každé další návštěvě v Medžugorji dostanu vždy nějaký duchovní vzkaz a také sílu a cítím nejen já, ale i mé sestry, jak nás PM vede ve své škole lásky. Celý náš život se změnil, naše víra se prohloubila, již to není ta povrchní víra a snažíme se žít poselství Panny Marie.

M.A. 11.9.2002

Dej si do pořádku své rodinné vztahy

Když jsem se poprvé v roce 1996 chystala do Medžugorje, byla jsem taková sklíčená a nedovedla jsem se odevzdat Panně Marii. O všechno jsem měla strach. Bála jsem se nemocného manžela nechat doma se synem a dcerou, nedovedla jsem to odevzdat do Božích rukou. Těsně před odchodem jsem měla živý sen. Plačící Panna Maria La Salettská seděla u nás na našich schodech a já jí říkám: Matko, proč tu sedíš, pojď dál k nám. A ona mi řekla: To nemohu, dokud si neurovnáš rodinné vztahy. Ten sen mám stále v srdci.

Vždycky jsem si myslela, že Já jednám správně, Já jsem bez chyby. Manžel a děti se mají polepšit. Před dvěma roky se k nám nastěhoval nejstarší syn s rodinou, se kterým jsem si přestala rozumět, protože on mi ostře dával najevo: Ty se musíš změnit, ty, ty se změň. Ty se dáváš do popředí, ale zamysli se nad sebou. Proč se nebavíš s otcem, málo se o něho staráš!

Začalo se mi jeho jednání vůči mně zdát hrubé a mojím přičiněním se začala mezi dětmi rozvíjet nenávist a sobeckost. (Teď už je to v pořádku, díky Pánu Bohu a Panně Marii.) Nyní v květnu jsem přišla z práce domů a manžel, i když nemá pít, vypil alkohol a upadl na dvoře. Zavolala jsem syna, aby mně přišel pomoct dát tatínka do postele. Synova slova byla, Bože, matko, ty se o něho nestaráš a vidíš, kam to jde. Ve mně se probudila zlost. Manžela jsem nechala v posteli a utekla jsem z domu. Cítila jsem se tak sama.

Vydala jsem se bezmyšlenkovitě pryč. Až jsem byla dost daleko od domu, dala jsem si ruku do kapsy a tam jsem měla růženec z Medžugorje. Po cestě jsem došla ke kapličce Panny Marie a tam jsem zůstala, i když bylo dost po dvanácté hodině. Modlila jsem se růženec radostný, prozpěvovala jsem si, a pak jsem se modlila růženec bolestný, a u toho růžence jsem zjistila, co že vlastně jsem. Že opravdu je ze mne sobec, že jenom prosím Pannu Marii, aby mně pomohla. Tam se mi otevřely oči, že tolik lidí musí prchat ze svých domovů, protože jsou ohroženi válkou a násilím, a já prchám sama před sebou.

Když jsem pohlédla na kříž, který byl v kapličce, pocítila jsem, jak urážím Pána Ježíš svojí sobeckostí. Začala jsem vnímat, před očima vidět trpící a prchající národ z Kosova. A tak jsem poznala sama sebe a pochopila jsem i sen, který mne před časem napomenul. Poznala jsem to skrze svého syna, který mi ostrým chováním otevřel oči. Jeho chováním jsem došla ke kapličce, kde jsem našla všecko…, trpícího Krista na kříži, Pannu Marii, Matku všech milostí, naši pomocnici a naši Královnu míru a Zmrtvýchvstalého Pána Ježíše, který nás vede k novému životu. Nyní budu stále prosit Matku pomocnici a Matku všech milostí, aby mi vyprošovala milost u nebeského Otce, aby to, co jsem tam našla, abych na věky neztratila, viděla bolest druhých a svoji bolest a kříž, abych trpělivě a odevzdaně nesla za ty, kteří to nejvíce potřebují.

Modlím se za vás a prosím vás při vaší náročné a krásné práci a cestě do Medžugorje předejte moje poděkování Panně Marii, Královně míru.

S pozdravem AVE Maria, vaše čtenářka M. P. 1999

Jela jsem do Medžugorje prosit za feťáky

V Medžugorji jsem byla vaším prostřednictvím tentokrát potřetí. Zprvu jsem cestu tam odmítala. Když však na mne starosti s narkomany v poradně doléhaly stále intenzivněji, přijala jsem pozvání svých přátel a jela s nimi - prosit za feťáky, za pomoc pro ně. Tolik telegraficky na úvod.

Vím, že shromažďujete informace o mimořádných událostech, které se váží k Medžugorji. Chci vám proto, byť opožděně, sdělit, čeho jsem byla svědkem dne 19. 3. 1998.

U mne šlo o první návštěvu Medžugorje. Bezprostředně po ranní mši svaté jsme se rozloučili s Medžugorjí a nasedli do auta. Uháněli jsme k domovu. Byli jsme někde na dálnici v Chorvatsku, místo bohužel nevím ani přibližně. Byla jsem zaskočena tím, co jsem viděla.

Jeli jsme plní radosti, zpívali jsme si, co jsme se naučili v Medžugorji a hodně jsme se modlili. Bylo to spontánní, bylo nám krásně. Seděla jsem na zadním sedadle za řidičem. V jedné chvíli, když bylo v autě na okamžik ticho /spolujezdkyně vzadu podřimovala/, mne upoutaly mraky na obloze. Nevím, jestli to teď popíšu tak, aby nevznikl dojem, že chci být nějak zajímavá. Budu co nejstručnější.

Z převážně vodorovných šmouh mraků /ale svítilo slunce/ se najednou utvořil kříž. Jevil se asi jako metr vysoký, i když těžko mohu určit velikost něčeho, co je daleko ode mne. Kříž byl naprosto pravidelný, výrazný, z rovných “čar”. Ale mně v té chvíli vrtalo hlavou, z čeho, že je. Lituji, že ani dnes neumím říci, proč mi připadalo, že je jakoby z něčeho spletený /nebo složený, nevím, jak to popsat/. Na obloze v té chvíli nebyla v jeho blízkosti žádná mračna /nechápala jsem, kam se najednou ztratila!/. Dívala jsem se na kříž v údivu, pak se přidal i pocit velké radosti. Myslím, že to byla pouze radost z toho, že ho vidím na obloze, jako maják.

Bezpečně si vzpomínám, že jsem pak prožívala zmatek - nevěděla jsem, co dělat. Bála jsem se říci to řidiči, aby v té rychlosti náhle nezpomalil a nezpůsobil havárii pro auta jedoucí za námi. - Ale musím hned dodat, že mi bleskla hlavou ještě otázka: Co když se mi to jen zdá? Co když oni nebudou nic vidět? Co když se kříž ztratí než je upozorním? Asi byste se zeptal, jak dlouho byl kříž vidět. Nevím, v té chvíli pro mne čas neexistoval. Ale zpětně jsem pak odhadovala, že to bylo několik minut. Nevím.

Než se však kříž ztratil / to bylo velmi rychlé, místo něho se objevily zase jen oblačné šmouhy, opět “vodorovné” - nevím, kde se jich tam najednou tolik vzalo/, objevil se nad jeho horní částí oblouk./ Vzpomínám si, že jsem v tom okamžiku myslela na to, proč je to jen nad přímým břevnem kříže, proč se třeba neobjeví kruh kolem středu kříže.

Ještě jednou děkuji za všechny oběti, které pro nás přinášíte a s hanbou přiznávám, že teprve teď si budu s velkým zájmem číst vaše tři knihy o Medžugorji a se mnou mnoho dalších. Nechtěla jsem být dříve ničím ovlivňována, chtěla jsem se ve své pýše sama přesvědčit, že Medžugorje je místem fyzické přítomnosti Panny Marie. Že to tak opravdu je, o tom jsem přesvědčena od první mše svaté, které jsem byla přítomna v březnu 1998 v Medžugorji.

M. K. 2. 10. 2000

Na svoji první pouť do Medžugorje jsme museli čekat dlouho

Před šesti léty jsme se s manželkou přihlásili ve VÉRITÉ na pouť do Medžugorje. Veškeré naše přípravy však týden před odjezdem přerušila nemoc - úraz jednoho z nás a tak jsme se na pouť nedostali. V dalších letech jsme se vroucně modlili a v dáli viděli to překrásné mariánské místo, odkud jsme od známých z jejích poutí dostávali posvěcené věci a obrázky Panny Marie Medžugorské.

Rozhodujícím rokem byl však rok letošní, jubilejní, plný Božích milostí. A tak i nám se dostaly Boží milosti, že jsme mohli s VÉRITÉ absolvovat ve zdraví, plni duchovních zážitků pouť ve dnech 20. 8. - 26. 8. 2000 v době svátku Panny Marie Královny. Za to vše jsme Pánu Bohu a Panně Marii velmi vděčni.

Nezapomenutelným zážitkem byl pro nás výstup na Podbrdo a zejména Križevac s krásnými slovy modliteb a zpěvy sestry Moniky. Též setkání s vizionářkou Vickou a Jelenou napravenými narkomany bylo něco, na co budeme dlouho vzpomínat, včetně účasti při našich i mezinárodních bohoslužbách, setkání s otcem Barbarićem a ostatními kněžími. Takřka celý týden jsme do sebe nasávali tu mariánskou lásku, která zde byla všude přítomna.

To nejsou jen planá slova, ale skutečnosti, které po pouti na sobě pozorujeme, zejména plně soustředěnou modlitbu a tři růžence, které se můžeme nyní v dobré pohodě modlit, tak jak nám to vzkazuje přes vizionářku Vicku Panna Maria.

Závěrem vám chceme za tuto i všechny poutě minulé i budoucí poděkovat, protože po stránce organizační nejsou nikdy jednoduché, a tak vám ve svých modlitbách vyprošujeme hodně pevného zdraví pro vaši práci při obrácení lidí, hodně Božích milostí a ochranu Panny Marie.

(B. a L. R.)

Titéž manželé se právě v těchto dnech vrátili z Medžugorje, opět nabití novými dojmy.

 
 
 
 

2019 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]