Capax Dei 2.5.2010
There are no translations available.

  Dnes, na šestou neděli velikonoční, nám liturgie předkládá Slovo Boží, ve kterém je zvláště zdůrazňována láska a mír. „Mír vám zanechávám, svůj mír vám dávám“ (J 14, 27a), praví Ježíš svým učedníkům při Poslední večeři.

     Dobrou zprávu ohlašujte, ať je ji slyšet až do končin země: Hospodin zachrání svůj lid, aleluja. (srov. Iz 48, 20)
V prvním čtení nám přinášejí Skutky apoštolské rozhovor z Antiochie, kde v jednom společenství prvotní Církve nastal spor a nemalá diskuse (Sk 15, 2). Nastala krize, ale ta je současně i nová příležitost. Z toho můžeme vyčíst i to, že v prvotní Církvi nevládla vždycky jednota. Možná zde někteří uvidí i omluvu dnešních, jak teologických, tak i disciplinárních, rozprav které probíhají v Církvi. Co se dělo v prvotní Církvi je normální skutečnost. Bůh člověku daroval svobodu, a kde ta je, tam jsou i různé názory. Ta jeho svoboda není absolutní, jak by dnešní člověk často chtěl, ale přesto mu svobodu dal. Tehdy, jako i dnes, si nemusíme myslit všichni totéž. Názor druhého je potřeba respektovat, ale ne vždy s ním souhlasit. Kdyby si dvojice lidí myslela o něčem totéž, pak by si jeden z nich nemyslel nic.

     Svým způsobem tomu tak bylo i v prvotní Církvi. Tu se rodil i nový způsob šíření křesťanství. Dojde k hlásání Evangelia pohanům bez židovských obyčejů a zákonů. Jedna skupina se tomu protivila. Byli toho názoru, že je třeba dodržovat zákon. Došlo k rozpravě o tom a k řešení. Společenství se schází, slaví eucharistii, vede rozpravu, modlí se a vynáší rozhodnutí. Ta rozhodnutí jsou dílem Ducha Svatého, který působí ve společenství a v něm se projevuje. Jsou hodnotná pro další křesťanský život a všichni je mají přijmout.

     Druhé čtení a Evangelium patří již do Janových spisů. Jsou naplněna obrazy a čísly, které je potřeba správně chápat. Ve Zjevení je řeč o novém Jeruzalémě. Ten úryvek je převzatý z knihy proroka Ezechiela, který popisuje budoucí chrám. Jan hovoří o budoucím městě, které sestupuje z Nebe od Boha. V tom budoucím městě se Jan nezmiňuje o starém chrámě a tak ani o potřebě starého zákona. Na místo chrámu je v centru Pán Bůh, vševládný, a namísto starého zákona nastupuje zákon lásky. Na počátku dnešního Evangelia Kristus hovoří o lásce. Ten, kdo ho miluje, ten ho bude i následovat, a ten kdo ho nemiluje, nebude zachovávat jeho slova. Aby někdo mohl někoho milovat, musí ho poznat. Na poznávání je potřebný čas a trpělivost. Protože jestli nebudeme trpěliví v poznávání, může se nám stát, že se s někým seznámíme jen povrchně. Na základě svých subjektivních a povrchních předpokladů vytváříme svoji skrytou představu, a v tomto případě i o samotném Bohu. To poznávání by nemělo vést ke statice, k zaostávání, ale je třeba aby stále vedlo k dynamice, vztahu ze kterého vychází poznání, tedy láska.

     Dále Kristus mluví o Duchu obránci, který má přijít. Ten má úlohu poučovat a připomínat. Duch působí a poučuje i dnes. Poučování je možné dělit na tři úrovně. Na prvním místě je náš vnitřní učitel, to je naše svědomí. Na druhém místě je vnější učitel, tedy naši bližní, od kterých se můžeme mnoho naučit. Někdy je to i ten člověk, který je nám blízko a kterého nesnášíme. Je Božím znamením pro nás, že musíme něco na sobě proměnit. Proto člověk, který nám působí největší problémy, je pro nás možná ten největší Boží dar. A na třetím místě je veliký Učitel neboli Duch svatý. On, Obránce, uvádí do pravdy, která osvobozuje. Aby Duch svatý měl podíl na životě člověka, musí mu být člověk otevřený, tedy, musí mít poučitelné svědomí. Blaze člověku, který má poučitelné svědomí, protože se nechá poučit a o takové svědomí je potřeba se modlit.
     Janovo Evangelium má v sobě něco mimořádného, protože svým způsobem hovoří o eschatologii v současnosti, zde a nyní. Kdo věří, má život věčný. (J 6, 47) Zde má být počátek Království Božího.
     Angelus Silesius na jednom místě mluví podobně: Rozkveť mrazem přešlý křesťane! Květen už klepe na dveře! Zůstaneš navěky mrtvý, jestli nerozkveteš zde a nyní.

     V Delfách bylo napsáno na bráně chrámu: Gnothi se auton – poznej sám sebe! Tím má být řečeno: Vejdi k sobě a dovol, aby ti Bůh řekl, že jsi jenom člověk, že nejsi Bůh, ani Bohu roven. Člověk si všímá, že je časový a pomíjející, slabý a hříšný. Všímá si, že je někdo s kým se nakládalo bez jeho vlastního osobního svolení. Je závislý na mnohém na co nemůže mít vliv. A současně je nucen si povšimnout, že se musí vytrhnout ze svého spánku, že má poznat svoji důstojnost, protože je Božského rodu. Vy jste Bohové a vy jste synové Nejvyššího. (Ž 83, 6) Člověk je podle své přirozenosti, podle své duše, imago Dei, obraz Boží. (srov. Post 1, 27) On je similitudo Dei, podoba Boží, tj. má podobu s Bohem, kterou již Adam získal silou dobrovolného činu božské dobroty, milosti. Stejně tak je člověk i capax Dei, schopný pro Boha, tedy je mu dána přirozená schopnost být vyzdvižen do bezprostřední blízkosti Boha. Je schopný Ho poznávat a milovat (Moudrost 13, 1-9). Přes to všechno, člověk často pije z kaluže, nechce se vydat k Prameni, který ho volá a touží po něm.
     "Bůh je ochotný v každém okamžiku, ale my ne. Bůh je vedle nás, ale my jsme daleko od Něho. Bůh je uvnitř, my jsme venku. Bůh je u nás doma, my jsme cizinci." (Mistr Eckhart)
(napsal: fra Dario, 9.5.2010 )

 
 
 
 

2024 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]