Non ci sono traduzioni disponibili.

Teologické studie

Stanovisko místního biskupa

Když světem zaznívala zpráva, že se Panna Maria zjevila v Medžugorji, každý se snažil mít na to vlastní názor. První zjevení se objevilo nečekaně a nepřipraveně, takže bylo přijato s pochybnostmi a odmítáním. Jedině vizionáři trvali neochvějně na svém přesvědčení, že je pravé. U ostatních lidí se nějakou dobu mísily pochybnosti s nedůvěrou i nevěrou ve zjevení, dokud u nich nepřevládlo obecné přesvědčení, že jsou zjevení pravá.

Místní farář Jozo Zovko zpočátku prožíval velikou tíseň, též zpočátku nevěřil, že jsou zjevení skutečná. Teprve když se i jemu v půli srpna 1981 během modlitby v kostele zjevila Panna Maria, začal být přesvědčeným obhájcem jejích zjevení a byl kvůli nim odsouzen komunistickou státní mocí na tři a půl roku do vězení.

Protože, jak je to správné, byl o zjeveních brzy informován i místní biskup v Mostaru, považoval za potřebné přijet do Medžugorje, aby sám viděl, o co se tu jedná. V prvních dvou měsících od počátku zjevení byl v Medžugorji pětkrát. Vyslechl i faráře a vyptával se vizionářů pod přísahou, veřejně pak 25. července 1981 při mši svaté prohlásil\: "Jsem hluboce přesvědčen, že nikdo děti, které říkají, že viděly Pannu Marii, nenavedl. Kdyby se jednalo o jedno dítě, mohlo by se říci\: To má někdy tvrdou hlavu. Ani policie z něj nemůže nic vytáhnout. Šest nevinných, prostých dětí by za půl hodiny řeklo vše, kdyby byly někým navedené. Nikdo z kněží, za to ručím, to garantuji, zde neměl žádné záměry ani vliv, aby děti k něčemu přemlouval… Také jsem přesvědčen\: Děti nelžou."

Biskup chtěl ihned podat zprávu celému světu o pravosti zjevení, ale zabránil mu v tom místní farář, který ho přesvědčoval, že na veřejné uznání není potřeba pospíchat. A sotva se mu podařilo biskupa odvrátit od tohoto jeho záměru.

Hned po tom šel biskup v obhajobě zjevení dále. Dne 16. srpna téhož roku v největších katolických novinách, v "Glasu koncila", veřejně obhajoval zjevení a 1. září psal prezidentovi republiky, a tak před ním s veškerou veřejností bránil Medžugorje před všemi útoky nepřátelského komunistického tisku.

Přes tato svoje oficiální a slavnostní prohlášení a jistotu, na které založil svůj pozitivní úsudek o zjeveních, proměnil biskup velmi brzo prudce svůj názor na ně, a v Medžugorji se přitom nic nezměnilo. Nyní opět se stejnou jistotou tvrdil opak, i když byla řeč o stejných dětech a o stejných událostech\: "Již na počátku jistě byly záležitosti, které měly nádech lži," řekl. Později v tom tvrzení pokračoval, a že jsou zde dvě rozporuplná tvrzení - děti jistě nelžou a děti jistě lžou - s tím si nedělal ani trochu starosti. Jeho první stanovisko bylo dostatečně podložené, druhé se jen snažil podepřít pseudodůkazy a rádoby skutečnostmi, které byly evidentně vymyšlené. Jednou tvrdil\: " děti nikdo nenavedl", a podruhé, že jsou stejné děti ve stejné záležitosti "nástroji hry, která je v mnohém přesahuje"1 a že se vždy pohybují jako schopní roboti2 , kterými manipulují nějací lidé, zvláště "mystifikátor a charismatický mág fra Tomislav Vlašić"3.

Důvodem změny biskupova stanoviska nebyly žádné objektivní důvody v Medžugorji, nýbrž spočíval v biskupovi samotném a v jeho blízkém okolí. Dostal se do sporu se dvěma mostarskými kaplany, Ivanem Prusinem a Ivicou Vegem, a postaral se na závěr, aby oba byli suspendovaní. Oni se necítili být vinní, a proto jim byl trest nepochopitelný a těžký. V té své tísni se obrátili na Pannu Marii prostřednictvím vizionářky Vicky, jestli by od ní nemohli slyšet nějaké slovo útěchy. Panna Maria jim odpověděla, aby zůstali klidní, že biskup se jenom unáhlil. Když se biskup o tomto dotazu Vicky dozvěděl, velmi se rozzlobil a při té příležitosti prohlásil, že zjevení, která mluví proti biskupovi, nemohou být mariánská.

Přitom však později potvrdila pravdivost Mariina prohlášení svým způsobem sama Signatura apostolica, vrcholný církevní soud v Římě, prohlášením, že biskupův zásah proti jmenovaným kaplanům byl nekorektní. Proto 27. 3. 1993 pod číslem 17907/86 jejich trest zrušila a rehabilitovala je. Ještě před tím, než to učinila, jeden její soudce soukromě prohlásil\: "Nyní vím, že se v Medžugorji zjevuje Panna Maria."

K tomu na biskupa doléhal ještě i nátlak jednotlivců z jeho okolí. Kvůli tomu jednou před větším počtem svědků zlobně prohlásil\: "Buď já nebo Medžugorje! Já nebudu kvůli Medžugorji ztrácet hlavu." Ale nebyla ani tak řeč o jeho hlavě, jako o jeho zájmech. To již dostatečně prokazuje biskupovu nestabilitu v postojích, za kterými nestojí skutečné argumenty, ale něco jiného. Nátlak zaútočil na nějaké jeho osobní zájmy, a to již mělo větší a trvalejší vliv na jeho budoucí názor na Medžugorje než nějaké objektivně silné důvody.

Nyní se biskup začal zabývat sám sebou, a jako by ho jeho podporování a uznávání Medžugorje, podle jeho chápání, mohlo ohrozit, obrátil se proti Medžugorji. Ale aby to nevypadalo jako nepodložené, začal k tomu hledat jakési důvody. Přitom nebyl příliš vybíravý. Když neměl pravé důvody, posloužil si tím, který se mu líbil4 . Jako první neoprávněně rozšířil pojem Medžugorje na některé věci a osoby mimo ně, protože chtěl Medžugorje znehodnotit nebo tímto kompromitovat. Tak by byla vidět oprávněnost změny jeho názoru. Přitom se mu takto dařilo jen u někoho neinformovaného, a to zase jen dočasně, zatemnit pohled na Medžugorje. Sám sobě nepomohl, jen se znemožnil.

Při jednom rozhovoru řekli vizionáři biskupovi, že se za něj modlí, ale on jim odpověděl\: "Vy se za mne modlit nemusíte." Není známo, jaký mohl být bezprostřední důvod tohoto jeho prohlášení, ale jisté je, že nemohl být správný, protože není nikdo, kdo by modlitbu nepotřeboval. Potřebují ji hříšní i nevinní. A sám biskup každý den vyznává, alespoň při mši\: "Moje vina, moje vina, moje převeliká vina." Na rozdíl od něho sám papež sebe doporučoval do modliteb těch, kteří před ním projevili úmysl vydat se na pouť do Medžugorje. Tu prosbu nechal vyřídit i vizionářům.

Protože již miliony lidí přijaly medžugorská zjevení, považujíce je za pravdivá, vyrovnává se s tím biskup tak, že to všechno prohlašuje za kolektivní halucinaci5 . A to všechno tvrdí "odpovědně" a "s morální zodpovědností"6 , i když podle odborníků kolektivní halucinace nemůže ani existovat, jak mu také odpověděl prof. Emilio Sarvadio z Říma7.

Není vůbec známo, jak biskup došel k názoru, že existuje nějaký deník o událostech v Medžugorji, který údajně psala vizionářka Vicka, ve kterém by se měly skrývat klíčové důkazy proti Medžugorji. Přitom to nemělo žádné opodstatnění. Deník prostě neexistoval. Byl fikcí a holým výmyslem. Biskup přesto úporně trval na tvrzení, že deník existuje a ještě ho nazval "klíčem k řešení Medžugorje"8 . Když vymyšlený deník požadoval od těch, o kterých si myslel, že ho mají, začali to jeden po druhém popírat. Od fra Tomislava Vlašiće dodatečně požadoval, aby své tvrzení potvrdil přísahou při Bohu, a když on přísahal, že o deníku nic neví, biskup před celým světem zveřejnil, že Vlašić je křivopřísežník. Potom přišla řada na R. Grafenauera DI, kterého si pozval k sobě jako odborníka na rozlišování duchů, aby mu on pomohl rozřešit vzniklý problém, a později tvrdil, že on Grafenauera nezval, že on samozvaně přišel k němu do Mostaru. Skutečnost byla taková\: biskup ho opravdu pozval a myslel, že Grafenauer se spokojí s tím, co mu on řekne o zjeveních a ostatních událostech v Medžugorji, a jen potvrdí jeho smýšlení o tom všem. Ale když Grafenauer si chtěl všechno ověřit v samotném Medžugorji, přímo na místě, a rozhovorem s vizionáři si udělal závěr, že věci jsou jinak, než slyšel od biskupa, tehdy nastal mezi nimi dvěma veliký spor. Biskup Grafenauera obvinil, že deník viděl. A Grafenauer biskupovi opakovaně dával na vědomí, že o tom neví nic. Ale vše bylo marné.

Stejně tak i Vicka rozhodně tvrdila, že deník nemá. A i když všichni popřeli jeho existenci, biskup si na základě jejich popírání udělal závěr a rozhodl se do celého světa rozšířit tvrzení\: "Vicka deník napsala"9 , "Vlašić ho schoval"10 a "Grafenauer ho viděl11 a opsal z něj poselství Panny Marie"12 . Suma sumárum podle biskupova úsudku, "klíč k Medžugorji" je věc, která ani neexistovala.

Biskup nezůstal jen při nepodloženém tvrzení, že na zjeveních v Medžugorji nic není. Viděl, že všechno, co do té doby podnikl proti Medžugorji, nestačilo k odehnání či snížení přívalu poutníků z celého světa.

Těžké je v tomto kontextu nevidět biskupův úmysl zabránit tomu zvláštním způsobem. Aby odvrátil poutníky od Medžugorje, začal mimořádně prosazovat jiné málo známé místo, také zasvěcené Panně Marii, svatyni ve Hrasnu, čtyřicet kilometrů vzdálené od Medžugorje. V tom se pokračuje dodnes. Tam byl pozvaný kardinál Kuharić a papežův zplnomocněnec v Sarajevu, arcibiskup Monterisi, aby se tak alespoň pozvedl význam a popularita toho místa. Kromě toho biskup místu Hrasno přiznal název svatyně, ale Medžugorji jej upřel. Rozhodně by bylo dobré, kdyby se i tam jako v Medžugorji lidé shromažďovali, zpovídali, obraceli a uzdravovali. Ale přesto Hrasno zůstalo tím, čím bylo. Za celou dobu své existence (více než dvacet roků) se v něm neshromáždilo celkem tolik poutníků, kolik se jich shromažďuje v Medžugorji za jediný den. Tomu odpovídá i počet zpovědí a svatých přijímání a o mimořádných obráceních a uzdraveních není ani řeči. Přitom je to všechno pozitivní, ať to bylo tak nebo tak, z toho nebo onoho důvodu… Jedno je přesto nápadné\: Do Medžugorje je lidem zabraňováno chodit, ale přesto přicházejí; Medžugorje se zakládá na "povídání" nějakých dětí a Hrasno na autoritě biskupa. Není přesto "režisérem" medžugorských událostí někdo větší než děti a biskup? Jak zdravý rozum, tak víra milionů svědků na to dávají jednoznačnou odpověď.

Místo aby byla tato odpověď s vážností přijímána, objevují se pokusy ji problematizovat a předkládat lidem jiné otázky a legitimní zaměňovat pseudootázkami a falešnými odpověďmi.

Biskup nezůstal jen přitom, ale starostlivě pokračoval apelem k evropským a americkým biskupům, aby se zabránilo proudění množství lidu do Medžugorje. Ale jako by lidé v bránění slyšeli příkaz, aby tam šli, stále zvyšují svůj duchovní zájem a rozmnožují příchody, navíc provázeni svými biskupy. Sice, pravda, ne oficiálně, nýbrž s vírou a zbožností. Svým náročným příchodem s sebou přinášejí svojí potřebu Boha a míru a všechno živé staví před otázku\: Proč tedy vůbec chodí do daleké Medžugorje? A proč cestou míjejí své velebné, prostorné a prázdné katedrály a farní kostely a hledají kamenitou hercegovskou poušť? Katedrály přenechávají holubům a pro sebe volí poušť. Jedno je jisté\: nikdo by nehledal, kdyby měl to, co hledá, a nikdo by neopustil lepší, aby přijal horší. Kdyby se jednou napálil, podruhé už rozhodně ne.

Medžugorje již 20 roků přitahuje nové a nové miliony lidí a s dřívějšími poutníky se vícekrát znovu setkává. Není možné to nechápat v kontextu Matoušova evangelia\: " Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné" (Mt 14,13-14). V obou případech je řeč o tomtéž. Lidé vášnivě hledají Boha. To je jasné svědectví o nich a jejich potřebě Boha. A hledajíce Boha, vidí v Něm své největší dobro. To je jasné svědectví o nesrovnatelnosti a nenahraditelnosti Boží v jejich životě. Ty dvě pravdy hýbají celým světem, který se nechce a nemůže uklidnit, dokud nenajde Boha. Kdo nevidí skutečnost úporného hledání Boha, je slepý, kdo nevidí důvod toho, je víc než slepý.

Kdyby lidé tam, kde byli, měli to, co hledají, nebyli by to hledali na jiném místě. Jestliže se zastavují v Medžugorji, vydávají svědectví, že Boha našli zde. A nenašli by Ho, kdyby Ho nehledali, a nehledali by Ho, kdyby Ho nenašli.

Komise místního biskupa

Biskup Žanić jiný než svůj vlastní úsudek o Medžugorji nepřipouštěl a ještě méně o úsudcích druhých lidí uvažoval. Teprve po velikém tlaku veřejnosti v lednu roku 1982 přistoupil na sestavení komise, skládající se ze čtyř členů, která by rádoby zkoumala medžugorská zjevení a ostatní události, které s nimi souvisejí. Z volby relativně málo známých osob, které byly do komise vybrány, a zvláště z prohlášení samotného biskupa, že on je Komise, bylo vidět, že je vše děláno jen proto, aby biskup nějakým způsobem kryl své osobní stanovisko a úsudek o Medžugorji. Proto si vybral, a to pro něj bylo hlavní, ty, kteří se již před volbou projevili jako odpůrci Medžugorje. Oni hned zpočátku vypustili na veřejnost velký slib, že se pustí svědomitě do práce. Ale nebylo z toho skoro nic. Zřídka přijížděli do Medžugorje a téměř se tam ani neukázali, a o nějakém odborném zkoumání nemůže být ani řeči.

Tehdejší biskupská konference Jugoslávie, nespokojená jak výběrem členů, tak jejich prací, radila biskupovi Žanićovi, aby založil odbornou komisi, která by zkoumala události v Medžugorji zodpovědněji a lépe. Pak biskup rozšířil svoji dřívější komisi na 14 členů.

Ale tím se změnil jenom počet členů, ale kvalita a sestava a práce komise kromě tří čtyř lidí se nijak výrazně nezměnila. Biskup již při výběru pečlivě sledoval, aby v komisi byli lidé, kteří se již dříve postavili proti Medžugorji. Přitom se mezinárodní komise a biskupova komise nemohou vůbec srovnávat ani v renomovanosti spolupracovníků, ani v objektivitě práce, ani ve vědecké odbornosti, kvalitě pomůcek a výběru metody práce. Biskupova komise se řídila heslem\: To nesmí být, tedy to ani není. Heslo vedlo k nežádoucím následkům. Aby se naplnilo, bylo třeba používat nepravdy, otypování jednotlivých osob a rozporu biskupa se sebou samým.

Zde je potřeba si připomenout, že biskupská komise byla sestavena podle výše uvedeného z neznámých lidí, kteří neměli ani vzdáleně vhodné odborné znalosti. Jeden z nich například byl odborník jen na kategorizaci psů. A i jiným, kromě tří nebo čtyř, chyběla jakákoli odpovídající odbornost ve věcech souvisejících s medžugorskými událostmi. Když se například porovnají odborné pomůcky a metoda práce ať původní nebo rozšířené biskupské komise s odbornými pomůckami a metodami práce, které používaly mezinárodní komise při zkoumání a prověřování medžugorských událostí, pak je nepoměr kvality pro biskupovu komisi ještě nepříznivější. I jednotlivci zkoumající Medžugorje měli s sebou moderní přístroje. Francouzská komise s profesorem Joyexem v čele při svém zkoumání disponovala nejmodernějším vybavením.

Veškerými pomůckami, které používala biskupova komise, byla jedna obyčejná rezavá jehla. Tu člen komise Nikola Bulat 2. června 1984 použil bizarním způsobem. Přistoupil nepozorovaně zezadu k vizionářce Vicce během zjevení a dvakrát ji s ní bodl do zad. Snad tím experimentem chtěl získat důkaz o nepravosti zjevení, ale tento jeho krok není ani morálně, ani odborně, ani teologicky přijatelný. Především je nemorální s někým nakládat jako s pokusným králíkem a nesterilizovanou jehlou ho bez jeho vědomí a svolení bodat, a to ještě na citlivém místě, a tak ho vystavovat nebezpečí infekce nebo poškození orgánů.

Z odborného hlediska v tomto činu není žádná souvislost mezi cílem a prostředkem. A z čistě teologického hlediska toto jednání spadá do metod středověkých ordálií nebo takzvaných Božích soudů, což je ve skutečnosti manipulací Bohem. Protože základní postoj člověka před Bohem je naslouchat Slovu Božímu, a ne si je objednávat\: Slyš mne, Jakobe!, "...slyšte, dome izraelský" (Ez 18,25). "I řekl Izajáš Chizkijášovi\: ´Slyš slovo Hospodinovo!´" (2 Kr 20,16). Nikdo nemůže pozvat Boha do laboratoře a nařizovat Mu nebo Ho nutit, aby teď udělal to a teď zas ono, nebo Ho provokovat, aby se projevoval podle podmínek, které Mu někdo vytváří. Bůh svobodně říká, co chce a kdy chce a komu chce.

Proto člověk musí ctít jeho svobodu a jeho slova právě taková, jaká jsou, a s hlubokou úctou je přijmout. Je třeba jim naslouchat, a ne podle vlastní vůle a podle vlastního přání jimi manipulovat. Jinak, kam vede výše uvedená metoda? Kde vůbec je mez lidských požadavků? Když Vicka na vbodnutí jehly nereagovala, mohl jí průzkumník setnout hlavu, aby viděl, jestli ji Bůh a Panna Maria opět nasadí nebo ne, aby se teprve potom badatel přesvědčil o tom, co si objednal, a ne o tom, co mu nabízí Bůh. Když Bůh promlouvá, On vždycky všechno sám připraví, aby člověk svým lidským způsobem slyšel. Je třeba mít jen vždy dobrou vůli a usměrnit Božím slovem rozum, vůli a srdce a napnout je, aby vše dobře slyšely a přijaly.

"Odborné" zkoumání medžugorských událostí, přes veškerou svoji naivitu, mělo velikou okázalost. Mělo dokázat, že není pravda, že se Panna Maria v Medžugorji zjevuje. Ti, co byli proti Medžugorji, zdánlivě viděli na televizním záběru, že se Vicka v okamžiku vbodnutí jehly pohnula, což by mělo být nepřekonatelným důkazem, že neviděla Pannu Marii, protože jinak by se nepohnula. Ostatní, kteří to také viděli, neviděli na tom totéž, co "viděli" odpůrci zjevení. Tato argumentace začala být zábavná již svým záměrem\: zrezavělou jehlou, kterou není možné ani vrabce vyplašit, vyháněli Pannu Marii z Medžugorje! Přesto "rezultát" zkoumání se stal podkladem k závěru komise, že se opravdu Panna Maria nezjevuje. I když z toho nevědeckého a pro ilustraci čehokoli nevhodného pokusu, bez ohledu na to, jestli se Vicka při vbodnutí pohnula nebo ne, není možné legitimně udělat tak dalekosáhlý závěr, jakým je obecné negování zjevení v Medžugorji.

Bulatovův "důkaz" byl jedním z nejzásadnějších pro rozhodnutí a sám jeho původce je považován za "sloup" komise a je plamenným odpůrcem zjevení v Medžugorji. Tento důkaz, stejně jako další jemu podobné, slouží ještě i dnes těm, kteří se řídí kdovíjakými zájmy, a ne rozumem, protože silnější argumenty proti Medžugorji ani nemají. Ti, pro které je pravdou jedině jejich zájem, důkazy ani nepotřebují, protože jsou bezcenné.

Namísto odborného zkoumání tamních fenoménů se nová komise snažila jen zalíbit biskupovi. Na prvním zasedání, konaném 23. až 24. března 1984, vyslechla komise informace a úsudek biskupa a vydala jakési prohlášení, ve kterém se převážně uvádělo to, co již předem zveřejňoval biskup. Opakují se jeho názory a jsou vydány směrnice a zákazy, že poutníkům není dovoleno přijíždět do Medžugorje a že se o zjeveních nesmí mluvit na veřejnosti. A to je všechno. Není ani zmínka o nějakém zkoumání ani o jeho výsledcích. Jako omluvu svých zřídka uskutečněných schůzek uvedla komise jakési pokyny Svatého stolce, ve kterých se biskupovi doporučuje, aby nespěchal se zkoumáním a vynášením posudků. Na co tedy je ona komise, ne-li na zakrývání nějakých jiných věcí?

Proto není ani zajímavé, že se při jednotlivých hlasováních o závěrech komise obyčejně dva tři členové, kteří brali účel komise s větší vážností, odchylovali od smýšlení většiny. Na tom není nic podivného, protože komise ve skutečnosti nebyla ustanovena, aby zkoumala medžugorské události a vynášela o nich odborné posudky, nýbrž aby obhajovala a omlouvala biskupovo smýšlení. Biskup se jinak neostýchal prohlásit\: "Já jsem Komise!" Takto nebylo možné ničeho dosáhnout. Události prozkoumané nejsou a biskup se působením komise stal ještě méně věrohodným.

Proto není žádný div, že takové "důkazy" odmítl i kardinál Ratzinger, když mu je Žanić dopravil do Říma. Laciné důkazy nemohly násilně umlčet rozum a uhasit plamen víry, která se jako pochodeň rozhořela v Medžugorji a ve světě, kamkoli přicházejí medžugorští poutníci. Oni, když je řeč o medžugorských zjeveních, přinášejí s sebou do Medžugorje rozum a s ním a s vírou se vracejí domů, aby rozhodněji žili novým a hodnotnějším životem.

Diabolus Rotae

Na první pohled se může zdát biskupův zásah vůči Medžugorji nerozumný, nekorektní a poškozující. Ti, kteří přijali Medžugorje, mohou biskupa i odsoudit pro jeho jednání. To je možné jen na základě prvního dojmu. Všestrannější a lepší pohled na jeho působení v něm odhaluje jednoho z největších a nejzáslužnějších svědků, kteří se nejvíce zasloužili o prosazení mariánských zjevení v Medžugorji. Sotva je v tom ohledu někdo větší než on. Jeho brutální útoky, prohlašování některých lidí za lháře, zjevení za nepravdu a ty, kteří je přijali s hlubokou důvěrou, za osoby podléhající halucinacím, to vše má veliký význam pro potvrzení pravosti medžugorských zjevení. Biskup je v tom ohledu nejpodobnější nevěřícímu apoštolovi Tomášovi, o kterém jeden z církevních Otců řekl, že svým odmítáním uvěřit svědectví druhých apoštolů o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a že oni Ho viděli, více napomohl víře v jeho Zmrtvýchvstání než ostatní apoštolové svojí vírou. On pochybováním a nedůvěrou v Ježíšovo vzkříšení vyléčil pochybnosti druhých lidí a pomohl jim, že když s Tomášem pochybují, s ním také uvěří.

Jakkoli se zdálo, že biskup Žanić byl přesvědčen o pravdivosti svých soudů, nikdy si nemohl být zcela jistý, že je to tak, jak usuzoval a říkal na veřejnosti. To i sám přiznal, když ho před rokem jeden římský prelát navštívil v jeho domě, kde stonal s rakovinou jazyku (zemřel 11. 1. 2000), a hovořil s ním o medžugorských událostech. Ten prelát mu říkal, že o Medžugorji slyšel mnoho dobrého, i sám se o tom přesvědčil, když Medžugorje před krátkou dobou navštívil. Připomněl, že zná, že i Žanić o tom hovořil, ale když to člověk všechno vidí, není snadné o medžugorských událostech vynést negativní posudek. Protože, jak řekl prelát\: "Co jestli se i přesto dokáže, že se tam Panna Maria skutečně zjevila!?" Na to Žanić odpověděl\: "No, i já jsem se často takto ptával." On ve své popletenosti myslil, že je méně škodlivé, když bude brzdit zjevení a potom se prokáže, že byla pravdivá, než aby je uznal a potom se dokázalo, že pravdivá nebyla. Možná by ho podobně jako Jákoba, který zalhal svému otci Izákovi, že je Ezau, svatý Augustin omluvil, a ocenil to jeho jednání\: "Non est mendacium, sed mysterium" (Není to lež, ale tajemství).

Biskup Žanić vystoupil jako diabolus Rotae, a tím skutečně i byl. Ta služba je částečně církevní, protože Církev od dávných dob až dodnes užívá v některých velmi vážných záležitostech, zvláště v procesech kanonizace svatých a ve sporech kolem rozřešení manželských otázek, určitého člověka, kterému se říká diabolus Rotae. Tomu je nejen dovoleno, ale má dokonce za povinnost vynášet všechny možné připomínky a důkazy proti, řekněme, prohlášení někoho svatým nebo proti zrušení něčího manželství. V souvislosti s Medžugorjem je možné říci, že biskup tuto svojí službu odvedl skutečně velmi dobře. Opravdu sotva by bylo možné vymyslit něco horšího a neústupnějšího proti zjevení, vizionářům, zázrakům, poutníkům, teologům, vědcům, odborníkům, lékařům, včetně kardinála Ratzingera i samotného papeže, spolu se všemi ostatními, kteří věřili ve zjevení, než to, co říkal a činil samotný biskup.13 Byl to pravý diabolus Rotae. Ale jestli někde někdy platilo přísloví\: "Čím hůře, tím lépe", platí to právě zde. Všechny jeho negativní úsudky, nepravdy, podvody, očerňování jednotlivých osob, nepodložené dekrety, zákazy, aby se o zjeveních vůbec nemluvilo a neputovalo do Medžugorje, se obracejí v důkazy pravosti zjevení a vzbuzování zájmu o poutě. Síla jeho důkazů je ve veškeré jejich slabosti, nepodloženosti a bezohlednosti. Jsou to důkazy ad absurdum. Protože kdyby byly jiné, pravé, pádnější a jistější důkazy proti Medžugorji, biskup by si raději posloužil jimi, a ne vymyšlenými a bezcennými. Důkazy právě takové, jaké byly, ukázaly, že pravé důkazy proti Medžugorji nejsou, tak svojí slabostí daly ještě větší sílu a věrohodnost jiným pozitivním důkazům pro autenticitu tamních zjevení. Zde slabé důkazy se staly protidůkazy samy proti sobě a posílily hodnotu a jistotu důkazům pro Medžugorje.

Komise biskupské konference

Sleduje spor biskupa se skutečností, veřejným míněním i se sebou samým, rozhodl kardinál J. Ratzinger, předseda Kongregace pro nauku víry, že biskupovi pomůže převzetím záležitosti do vlastních rukou. Biskup proto již sám předem poskytl dostatečně veliké důvody a nakonec přidal i důvod, který přišel jak na objednávku. Když přijel biskup do Říma, aby tam předal konečné "rezultáty" své komise, Ratzinger na místě "osvobodil" jak jeho, tak jeho komisi od další práce na medžugorských zjeveních a uložil biskupské konferenci Jugoslávie, aby ustanovila místo této svoji vlastní komisi.

V souvislosti s tím na otázku novináře Kierana Wooda 24. listopadu 1989\: "Co vám říkal kardinál Ratzinger?" Žanić odpověděl\: "Nezajímalo ho to. On si přál, aby byla vytvořena jiná komise." "Ale proč, když vy jste biskup?" pokračoval novinář\: "Nevím," odpověděl Žanić. A věděl to každý kromě něho. Právě proto přicházejí poutníci do Medžugorje. Ohňostroj nesouvislých a rozporuplných biskupových tvrzení nemohl nikoho oslepit, a nejméně světové vědce a lidi se zdravým rozumem vůbec. Proto mu Ratzinger také odebral pravomoc vyslovovat úsudek o medžugorských zjeveních. Biskupa to rozzlobilo i zklamalo. A jediný důvod k tomuto kardinálovu kroku našel v údajném mýtu.

Když byla na žádost kardinála Ratzingera ustavena komise biskupské konference Jugoslávie pro zkoumání medžugorských zjevení a když potom skončila se svou prací, vydali biskupové při té příležitosti v Zadaru 10. dubna 1991 prohlášení, ve kterém je řečeno\: "Na základě dosavadních zkoumání není možné tvrdit, že se jedná o nadpřirozená zjevení a sdělení." To je prohlášení částečně oprávněné vzhledem k tehdejším možnostem zkoumání a nedostatečné odbornosti osob do tohoto vyšetřování zapojených. Protože provedené prozkoumání vzhledem k výběru členů a kvalitě samotných prováděných zkoumání nemohlo být ani lepší. Proto se v prohlášení také uvádí\: "na základě dosud provedených zkoumání". Ale komise nebyla ani natolik směrodatná, aby o tom podala kompetentní úsudek víry, nebo eventuálně pouze odborný.

Slabost této komise, stejně jako předcházející biskupovy komise, je víc než zřejmá. Nebyla odborná, ale měla být. Právem upozorňuje R. Laurentin, že se dopustila chyby, která je i v prohlášení biskupů, vycházejícím z práce komise, protože nepřipravila přehled skutečností14 nebo alespoň ne dostatečně. Za předpokladu, že to bude odborná komise, nemohla nechat bez povšimnutí odborných a teologických zájmů skutečnost duchovních plodů, protože to jsou skutečnosti pravé a nepopiratelné. Nikdo, ani biskup, je nepopřel a ani popřít nemohl, nýbrž je pouze vykládal vlivem a strategií ďábla. Tím jen projevil svoji bezmocnost je popřít, a pouze potvrdil jejich existenci a jejich nadpřirozenost. Protože samotný Ježíš říká, že "špatný strom nemůže nést dobré ovoce" (Mt 7, 19).

Prohlášení biskupů uvedené komisí neoprávněně ztotožňuje zázrak a nadpřirozeno. Každý zázrak je nadpřirozený, ale není vše nadpřirozené současně i zázrakem. A protože podle úsudku komise zde zázrak není, došla sama tam, kam přivedla i Prohlášení k fatálnímu závěru\: "Protože takovéto důkazy nejsou, tedy zde není ani nadpřirozeno."15 Proto Prohlášení neoprávněně tvrdí, "že není možné tvrdit, že se jedná o zjevení a nadpřirozená sdělení"16 . Protože když je něco nadpřirozeného, pak jsou to na prvním místě medžugorské skutečnosti\: nové vzplanutí víry, obrácení, vzrůst křesťanského života… Ani Kristus nepovažoval za potřebné zanechat lidem lepší kritéria pro rozpoznávání pravdy od lži než právě\: "Poznáte je podle jejich plodů" (Mt 7, 16). Ale jestliže komise považovala za potřebné mít pro důkaz zjevení i zázrak, proč nebrala ohled na odborné konstatování dr. Korljana, člena odborné podkomise při Komisi BKJ? On podle všech standardů lurdské odborné komise potvrdil, že rozhodně uzdravení Damira Ćorića, který byl ve své těžké nemoci pětkrát operován, nemá odborné vysvětlení. Nemocný přišel do Medžugorje s prosbou k Panně Marii, aby mu vyprosila uzdravení, a nenadále se tady uzdravil, takže se tomu lékaři v Záhřebu, kteří ho léčili, velmi divili. Ale o tom a o dalších stejně potvrzených uzdraveních neříká ani Komise, ani Prohlášení jediné slovo. A co víc, Komise dr. Korljana ani jednou nepozvala na svoje zasedání, přestože byl jejím členem. Kdo posuzoval rezultát odborníka z oblasti medicíny a člena vyšetřovací komise? To rozhodně nebyl lékař, nýbrž nějaký neodborník. Přesto bych rád věřil, že to nebylo učiněno kvůli falešné kolegialitě, protože na zasedání biskupů se biskup Žanić prudce stavěl proti jakémukoli pozitivnímu prohlášení o Medžugorji.

Za těch okolností učinili biskupové jediné, co bylo možné, a to je velmi významné. Přímo prohlásili vyšetřování za nedostatečná a přímo odmítli tvrzení, že zjevení nejsou pravdivá, a ponechali otevřenou cestu pro další vyšetřování a tím i možnost jasnějších postojů k medžugorským zjevením. Také je podle biskupského prohlášení významné přijímání skutečnosti, že věřící do Medžugorje "přicházejí podníceni i motivy víry …" To je důležité zdůraznit, i když, jak říkají biskupové, jsou i lidé, kteří přicházejí z nějakých jiných motivů, řekněme ze zvědavosti. Ani ty jiné důvody nemusejí být špatné. Nejdůležitější je, s jakým přesvědčením se lidé vracejí, a ne, s jakým přicházejí. Bohužel o tom biskupové přímo neříkají nic. Pavel šel do Damašku s krvavými záměry a vrátil se s vírou a s rozhodnutím, že ji bude šířit. Proto je významnější jeho odchod z Damašku než jeho příchod tam.

Náboženské motivy musejí souviset s vírou, jinak by nebyly náboženské. To znamená, že poutníci - a těch jsou miliony - protože v Medžugorji nemohli ani nic jiného hledat, zjeveními rozvíjeli svou víru. Na to poukazuje i prohlášení bělehradského arcibiskupa France Perka, člena biskupské konference Jugoslávie, který v roce 1992 prohlásil na 42. mezinárodním kongresu "Kirche in Not", že "na počátku v Medžugorji bylo něco nadpřirozeného"17 . Právě to nadpřirozeno vyžaduje prvořadě otevřenost, potom teprve víru. A to je to, co každý má učinit. A teď, co je to něco? Musí to být něco velikého, co motivovalo, přitáhlo a stále přitahuje tolik poutníků z celého světa, a přitom aby nebyla řeč o neocenitelných plodech, které provázejí jejich poutě. A co jiného obecně může být v Medžugorji "nadpřirozeného" o čem hovoří arcibiskup Perko, než samotná zjevení? To jedině kvůli nim poutníci přijíždějí a znovu se vracejí. Kvůli nim se obracejí, modlí a zpovídají. Bylo potřeba se jich jen zeptat, proč přicházejí do Medžugorje, pak by bylo vidět, že důvodem jsou jedině zjevení sama.

Po intervenci kardinála Ratzingera a ustanovení komise o Medžugorji byli již biskupové odvážnější, přestože sestava jejich komise, co se týká odbornosti, se o mnoho nelišila od té biskupa Žaniće. Ve svém prohlášení neříkají, že jsou medžugorská zjevení nepravdivá, nýbrž, že "na základě dosavadních zkoumání" není možné potvrdit jejich nadpřirozenost. Tak zůstávají i nadále otevřená dalšímu zkoumání. Přitom však jedno je již zcela jasné a jisté\: biskupové svým prohlášením, tak jak je postavili, odmítli všechny "důkazy", které by byly proti autenticitě medžugorských zjevení.

Ani biskupové, ani kdokoli jiný nemohl příliš snadno, bez skutečných důkazů, ignorovat skutečné přesvědčení stovek milionů věřících po celém světě, kteří se nadpřirozeného dotkli. Přesvědčilo je o své přítomnosti probuzením víry v nich, upevněním vůle k obrácení, podnětem k modlitbě a důslednému křesťanskému životu podle samotného evangelia. Medžugorští poutníci jsou tím překvapeni. Stovky biskupů zatoužily mít ve své diecézi Medžugorje jako farnost. Šibenický biskup Srećko Badurina, někdejší člen biskupovy komise pro zkoumání pravosti medžugorských zjevení, s velikým přesvědčením konstatoval\: "Evangelium je hlásáno po celém světě, ale v Medžugorji se žije."

Prohlášení, které biskupové, jak říkají, založili na výsledcích vyšetřování Komise, byla částečně reálná, i když velmi zdrženlivá. Tvrzením, že na základě tohoto vyšetřování není možné potvrdit pravost zjevení, současně tvrdí, že nebylo možné prokázat ani jejich domnělou nepravost, o které mluví mostarský biskup až do současnosti. Medžugorje se podle tohoto Prohlášení, po tolika negativních posudcích biskupa Žaniće, že jsou tamní zjevení domnělou lží, podvodem a halucinací, ukazuje v mnohem lepším světle, a nakolik je možno, je zasazena do správnějšího rámce. Tím je učiněn veliký krok správným směrem. Zvláště v tom, že je vyloučena lež a podvod. O nich není v biskupském prohlášení ani slovo.

Navíc biskupové na rozdíl od Žaniće, který bránil kněžím ve výkonu kněžské funkce v Medžugorji, žádají, aby kněží tamní poutníky provázeli pastorační péčí a pomocí. Absurdnost Žanićova bránění některým kněžím, ve skutečnosti všem mimo farní personál, kázat v Medžugorji se projevuje v kontrastu k Ježíšovým slovům\: "Jděte do celého světa a kažte evangelium každému stvoření!"(Mt 28, 20). A krajním nesmyslem je, že se současně ve stejném Medžugorji nebrání kázat řekněme Svědkům Jehovovým jejich podivínství.

Prohlášením biskupů v Zadaru je odhozen a pohřben do minulosti biskupův nepřátelský postoj k Medžugorji a otevřena cesta pro svobodný přístup rozumu, srdce a víry. Zadarské prohlášení je již jitřenkou, která alespoň ohlašuje slunečný den.

I když text prohlášení biskupů byl jasný, přesto místní biskup viditelně před celou veřejností trval i nadále na svých názorech a snažil se vykládat Prohlášení podle svého. I nadále se řídil svým heslem\: To nesmí být, a ne otázkou\: Je to pravda? Proto při jeho přístupu k Medžugorji vůbec nebyla možná legitimní otázka, jsou-li zjevení autentická, a jak by pak mohla být legitimní - eventuální - pozitivní odpověď na ni. Chtěl za každou cenu svým postojem udělat tečku za každým dalším zkoumáním, a tak přes Prohlášení Biskupské komise Jugoslávie i nadále tvrdil, že jeho stanovisko je stanoviskem biskupů bývalé Jugoslávie a že oni to prý potvrdili právě svým Zadarským prohlášením.

Stanovisko biskupů světa

Biskupové jsou nástupci apoštolů v učení a spravování Církve, ale tak, že všichni vytvářejí vzájemné společenství, které se nazývá biskupský sbor, v jehož čele stojí papež. Bez papeže tento sbor není. Biskupové spravují jednotlivá biskupství, ale vykonávají i různé jiné funkce v katolické Církvi. Ale nejsou ani v učení, ani ve spravování nezávislí na biskupském sboru. Celý biskupský sbor s papežem jako svou hlavou je vždy kompetentní v celé Církvi. Proto se jeho kompetentnost v určitém ohledu vztahuje i na medžugorské události.

Medžugorje kvůli tomu, ale i jinak přesáhlo hranice mostarské diecéze, protože se do něj slévají věřící z celého světa a to, co se tam děje, se týká celé Církve. S tímto vědomím do něho přijížděli a putovali mnozí biskupové ze všech končin světa. Počítá se, že jich bylo v Medžugorji do nynějška kolem sedmi set. Všichni se k Medžugorji a tamním událostem vyjádřili ať ústně nebo písemně, veřejně nebo soukromě, více či méně pozitivně v jejich prospěch. Jenom bývalý mostarský biskup Žanić a jeho nástupce Msgr. Ratko Perić se vyjádřili proti. Žanić zjevení dříve osobně uznal, ale později je z nějakých důvodů, které se vůbec nevztahují na Medžugorje, bez argumentace zavrhl. Právě v souvislosti s jeho postojem Svatý stolec odebral biskupovi Žanićovi kompetenci posuzovat medžugorské jevy a přenesl pravomoci nad nimi na bývalou biskupskou konferenci Jugoslávie a smýšlení biskupa Periće, které bylo také negativní, prohlásil jeho osobním názorem.

Jeden americký list otiskl zprávu o tom, jak 128 amerických biskupů, mezi nimi šest kardinálů, navštívilo Medžugorje. A další list uvádí 113 biskupů a mezi nimi 24 kardinálů, a to s připomínkou, že seznam není úplný 18.

Msgr. Arokiasamy, biskup v Madarai, byl v Medžugorji začátkem srpna 1997 a prohlásil velmi dojat tím, co viděl a zažil v Medžugorji, že by z toho nebylo nic, kdyby Medžugorje nebylo tím, čím je. Příliv poutníků by již dávno ustal. Mohlo by se mýlit několik lidí celou dobu; celý svět nějakou dobu; ale nemůže se klamat celý svět po celou dobu.

Msgr. Patrick Power, pomocný biskup z Canberry v Austrálii, koncem února 1998 říká\: "Jsem podruhé v Medžugorji… Panna Maria mi udělila mnoho milostí. Našel jsem hluboký mír…Tento zážitek mi pomáhá znovu se rozhodnout pro své povolání kněze a pro službu biskupa. Medžugorje je mír. Já jsem zakusil vnitřní mír a vydávám o něm svědectví… Vím, že musím radit druhým, aby sem přišli."

Msgr. Gerard Dionne, penzionovaný biskup z Edmontonu, New Brunswick, Kanada o návštěvě Medžugorje říká\: "Je těžké dělat závěr, že je všechno pouze náhoda. Toto je srovnatelné s Lurdy a Fatimou. Je to Bůh, který přitahuje lidi na tomto místě."

Podle svědectví Jozo Zovka se kardinál Schönborn s údivem vyjádřil, že polovina jeho kandidátů kněžství získala povolání v souvislosti s Medžugorjem. Kardinál ještě dodal\: "Medžugorje dává ohromné a podivuhodné plody… Měli bychom děkovat Panně Marii, která dává taková znamení našemu ubohému lidstvu."

Hermann Reich, biskup v Papuy, Nová Guinea, říká\: "Medžugorje je velikou šancí pro Církev."19 A pokračuje\: "Na základě svého posledního putování do Medžugorje jsem poznal, jaký význam má modlitba… Obrácení by neměli zapomínat, že jim tu milost udělil Bůh, protože se někdo za ně modlil ještě předtím, než do Medžugorje přišli. Viděl jsem, že se farnost neustále modlí za poutníky přítomné i za ty, kteří teprve přijdou."20

Postoj Svatého stolce

Svatý stolec zpočátku ponechával biskupovi právo i povinnost, aby jako první zkoumal medžugorská zjevení a zaujal k nim stanovisko. Při tom se nezřekl, ani zříci nemohl, možnosti usměrňování a pravomoci ve vztahu k biskupovi i ke zjevením. Řím mlčel, dokud biskup zakládal svoji menší a potom rozšířenou komisi. Ale když začal být nedůsledný sám k sobě a začal přesahovat přípustné meze, dal mu to Svatý stolec nejdříve diskrétně a potom i oficiálně na srozuměnou. Upozornil ho jak na rozumové, tak na pastorační hranice, které nesmí přestoupit. Proto kardinál Casaroli dopisem Státního tajemníka č. 150.458 z 1. dubna 1985 zavazuje kardinála Franju Kuhariće, aby vzhledem k veřejnému vystoupení biskupa Žaniće listem "Posizione attuale (non ufficiale) della Curia Vascovile di Mostar nei confronti degli eventi di Međugorje"který, jak uvádí Casaroli - "měl značný ohlas v tisku", biskupovi Žanićovi vyřídil, "že suspenduje jakékoli osobní prohlášení, dokud nebudou shromážděny všechny prvky, dovolující vyjasnění událostí a vyslovení konečného soudu".

Ale to bylo zbytečné. Biskup se na to neohlížel, ale pokračuje svým směrem. 25. července 1987 "slavnostně" jako učitel víry prohlašuje zjevení v Medžugorji za podvod. To zveřejňuje i ve svém listě "Kostel na kamení" a v italské revue "Jesus", ve které si i později zvykl uvádět své negativní smýšlení.

Když již v roce 1986 nahromadil biskup, jak si myslel, dostatek dobrých argumentů pro svůj negativní postoj k Medžugorji, přišel s nimi za kardinálem Ratzingerem, prefektem Kongregace pro nauku víry, a odevzdal mu výsledky práce své poslední komise, Ratzinger je hned odmítl a namísto schválení prostě zrušil biskupovu komisi a kompetence k dalšímu zkoumání událostí přenesl na Biskupskou konferenci Jugoslávie s pověřením, aby ta založila novou, vlastní komisi. Biskup to přijal s velkým rozhořčením a uvedl peníze jako jediný důvod kardinálova jednání. 21

To bylo přinejmenším velmi neseriózní. Biskup jinak odmítání svého úsudku o medžugorských zjeveních ze strany Svatého stolce vždycky omlouval finančním podplácením.

Díky kardinálovi Ratzingerovi, který pravomoci nad zkoumáním medžugorských fenoménů přenesl z biskupa Žaniće na BKJ, bylo Medžugorje osvobozeno od biskupova balastu, jeho negativních soudů a zábran. Biskupův úsudek o Medžugorji zůstává jen jeho osobním názorem. Prohlášením Biskupské konference Jugoslávie se Medžugorji otevřela cesta do budoucnosti. Je vyloučena lež a podvod, kterými biskup Medžugorje pečetil. Jsou dovoleny soukromé poutě a kněží jsou povzbuzováni, aby při poutích provázeli poutníky pastorační péčí a pomocí.

Zadarským prohlášením biskupů, a to díky Svatému stolci, je odmítnuta a pohřbena nepřátelská historie ve vztahu k Medžugorji a otevřela se cesta pro jeho normální rozvoj.

Vědom si všeho, co se v Medžugorji odehrává, papež nad ním bdí a spatřuje v něm přítomnost a působení Ducha svatého. Vizionářům při příležitostném setkání s nimi říkal\: "Dobře Medžugorje ochraňujte!" a dá se říci, že právě od papeže vzešlo nařízení, aby se pravomoc vynášení úsudků o Medžugorji a později negativních soudů biskupa a jeho komise zaměnila prací a pravomocí nové komise ve jménu Biskupské konference Jugoslávie. A ta již byla střízlivějí a otevřenější vůči zjevením.

Papež své pozitivní stanovisko k medžugorským zjevením vícekrát jasně projevil, a to před více osobami. V roce 1992 jsem se setkal v Římě s papežovým generálním vikářem pro Vatikán, biskupem Van Lierdem, který mimochodem předtím jednou nebo dvakrát putoval do Medžugorje, a ptal jsem se, ví-li, jaký má papež názor na Medžugorje. Odpověděl mi v přítomnosti dvou švýcarských poutníků, jak osobně informoval papeže o všem, co viděl a slyšel v Medžugorji, a jak je papež k Medžugorji otevřený.

Již 12. února 1990 pomocný biskup ve Florianopolis v Brazílii, Murilo S. R. Krieger, říká, že když papežovi sdělil svůj úmysl vydat se na pouť do Medžugorje, on prohlásil\: "Medžugorje je velikým centrem spirituality!" Papež mu ještě dodával odvahu k jeho záměru a požehnal mu na cestu. Toto papežovo prohlášení potvrdili ještě téhož roku další brazilští biskupové, kteří s třiceti kněžími přijeli do Medžugorje konat duchovní cvičení.

Při jiné příležitosti, když papeže hromadně navštívili italští odborníci, kteří zkoumali zázračná uzdravení v Medžugorji a vyjádřili se na podporu jejich autentičnosti, slyšeli od papeže\: "Svět ztratil nadpřirozeno a teď ho hledá a nachází osobně v Medžugorji modlitbou, půstem a zpovědí. 22

Arcibiskup Pascare Francesco Cucarrese se zeptal papeže 15. září 1997, jak jednat s lidmi, kteří jezdí do Medžugorje. Papež odpověděl protiotázkou\: "Co tam ti lidé dělají?" Arcibiskup odpověděl\: "Modlí se, zpovídají a konají pokání." "No dobře. To nechte lidi, ať tam jedou," uzavřel papež.

Při příležitosti Eucharistického kongresu v Bologni (Itálie) v roce 1997 svědčil Msgr. Mario Rizzi, dřívější nuncius v Bulharsku, že v roce 1996 ve společnosti Msgr. Roberta Cavallera de Chiavari (Itálie), který cestoval zpět z Medžugorje, se účastnil soukromé papežovy mše. Po mši Cavallero sdělil papežovi, že se právě vrací z Medžugorje, a papež se ho zeptal\: "Ty věříš v Medžugorje?" "Věřím," odpověděl Cavallero. A hned se zeptal papeže\: "A věříte v ně vy, Svatý otče?" Na to papež po krátké odmlce odpověděl\: Věřím, věřím, věřím!" (Ci credo, ci credo, ci credo!). Ta odpověď byla rozhodně promyšlená a zodpovědná. Ti, kteří by to papežovo prohlášení zužovali jen na jeho osobní smýšlení a potom ho prohlásili nezávazným, by logicky museli všechna papežova prohlášení, kromě snad koncilních a ex cathedra, prohlásit za nezávazná. A pak by místo papežových měly být závazné jejich názory. Jaký by to nastal řád a pořádek v Církvi a ve světě!

A při mnoha jiných příležitostech projevoval papež různými způsoby svoje přesvědčení o pravosti Mariiných zjevení. To není možné degradovat obvyklým prohlášením, že je to papežův soukromý názor. Jako by papež v sobě nosil dvě osoby, které se vzájemně neshodují.

Biskup nijak nemůže nalézt sílu, aby přijal úsudek nebo alespoň smýšlení vyšších církevních instancí, než je sám. Stále zdůrazňuje, jak medžugorské události nejsou pravdivé, a na všechny strany posílá zahraničním biskupům dopisy, aby odvraceli věřící od putování do Medžugorje.

Přesvědčen o hodnotách Medžugorje, které pocházejí z tamních mariánských zjevení, bdí papež nad Medžugorjem a nedopustí, aby jakkoli upadlo v zapomnění. S tím souvisí i nejnovější prohlášení Kongregace pro nauku víry ohledně názorů mostarského biskupa, v jehož diecézi se Medžugorje nachází a který ještě i dnes tvrdí, že je prý jisté, že zjevení nejsou nadpřirozená. Nyní opět povstává Svatý stolec na obranu Medžugorje. Nesouhlasí s biskupovým názorem a prohlašuje, že je to jen jeho osobní názor 23 a ani v nejmenším úsudek Církve a trvá na prohlášení Biskupské konference Jugoslávie, které 10. dubna 1991 vydala v Zadaru. Ponechává otevřenou možnost dalšího zkoumání a dovoluje tzv. soukromé poutě.

Tím se opět jasně dává na vědomí, že smýšlení popírající pravost mariánských zjevení v Medžugorji není oprávněné. Jinak by následoval zákaz poutí. Naopak, právě ve smyslu jejich schválení Svatá stolice nejen uznává, že není nic, co by jim bránilo, nýbrž je něco, co je opravňuje. Jinak by je nepotvrdila a ještě méně zdůrazňovala, že soukromé poutě jsou povoleny 24.

Kromě toho navzdory biskupovým snahám bránit poutím prostřednictvím amerických a evropských biskupů se záměrem, aby zabraňovali poutím do Medžugorje ze svých diecézí, Kongregace pro nauku víry potvrdila, že jsou soukromé poutě dovoleny.

Je velmi významné, že Kongregace pro nauku víry dovolila soukromé, a ne oficiální poutě do Medžugorje. Protože s ohledem na kající charakter Mariiných poselství, zvláště obrácení, zpověď a půst, by se oficiální poutě podobaly spíše teátru než zbožné pouti. Měly by malý nebo vůbec žádný užitek, protože by se v nich druhořadé stalo hlavním. V centru by byly vysoké církevní osobnosti, a ne Panna Maria. Jejich slova by byla důležitější než Mariina poselství. Čas vyhrazený pro meditaci a zbožnost by se promarňoval na vnější přípravy na očekávání představitelů místo na vnitřní přípravu Božího příchodu k lidem. Na pouť k Panně Marii do Medžugorje je třeba přijít s bosýma nohama, s růžencem v ruce, s modlitbou na rtech a s rozhodnutím v srdci změnit dosavadní hříšný život, a ne s parádou, deklamacemi a fanfárami.

Ve vztahu k Medžugorji sleduje Svatý stolec s velikým zájmem, co se tam děje. Nespěchá s posledním slovem o něm, ale velmi promptně intervenuje, když si všimne, že je násilně bráněno normálnímu procesu událostí. Pravda nesmí být pohřbívána ani cesta k ní zatarasována. Musí uzrát. Strom, který rozkvétá, se musí pěstovat a musí být ponechán, aby jeho plody dozrály, a jejich prvotiny již dostatečně potvrzují, že ovoce je dobré. Medžugorje již do této chvíle dostatečně jasně potvrdilo evangelijní a Kristovo kritérium a lid Boží to poznal a stále lépe poznává, vytváří kolem něj stále větší zástup svědků (srov. Žd 12,1).

Svatý stolec s plným vědomím toho, že se Boží slovo nebojí lidských slov, dovoluje, aby každý s odůvodněním a zodpovědností řekl své, a zvláště pak lid Boží. On již nyní svým postojem a přístupem říká své. A co říká dosud, je bezpochyby ve prospěch pravosti medžugorských zjevení.

I mlčení mluví. Kdyby v nějakém případě za těch posledních dvacet roků bylo něco v Medžugorji špatné a nedůstojné Boha, Panny Marie, evangelia nebo v rozporu s učením Církve, morálkou, spásou a církevním životem všeobecně, Svatý stolec by ve své bdělosti, citlivosti a lásce k pravdě našel k tomu jasná a odvážná slova.

Tato již tak dlouho pokračující řeč Svatého stolce došla k svému slovnímu vyjádření a při biskupském Zadarském prohlášení promluvila o otevřenosti Církve k tomu, co se děje v Medžugorji, i o její ochotě pomoci všem, kdo putují do Medžugorje k prožívání zdravé úcty k Blahoslavené Panně Marii, kromě jiného i příkladnými liturgicko-pastoračními směrnicemi.

Může se zdát, že ohledně svého soudu a postoje k medžugorským zjevením je Církev příliš opatrná. V podstatě je jenom potřebně opatrná. Proces odhalování pravdy nesnáší žádné skoky. Je potřeba ji sledovat na její cestě s úctou a vytrvalostí, a ne jí určovat, kudy půjde. Protože jde svou cestou, krok za krokem. Tak je potřeba krok za krokem jít za ní. Protože Bůh promluvil, přizpůsobil svůj hlas okolnostem, ve kterých dnešní člověk obklopen leskem a hlukem žije, a jeho zvuk prodloužil na delší dobu, aby mohl zaznívat celým světem a dojít ke každému člověku. Posluchači, na prvním místě samotná Církev, právě z lásky ke Slovu Božímu musejí dát pozor na způsob, kterým Bůh promluvil, aby se jeho hlas nezaměnil s hlasem manažerů sdělovacích prostředků a jeho poselství neztratilo svůj obsah vlivem ideologických zájmů. Proto si pro sebe vybral ještě neideologizované děti a jim svěřil své poselství. Jak dlouho trvá doba hovoru, tak má trvat i doba naslouchání a s tím i doba jeho potvrzování.

Ve prospěch pravosti medžugorských zjevení musí se ohodnotit i skutečnost, že za osmnáct roků zjevení ani teologie, ani oprávněné církevní instituce v nich nenašly žádné bludy. Jinak by byla okamžitě prohlášena za neautentická a poutě by byly hned zakázány. Avšak církevní stanovisko k nim je právě v tomto ohledu zcela opačné.

Nakonec, papež před chorvatským prezidentem Franjem Tuđmanem vyjádřil svůj vážný úmysl putovat do Medžugorje. Vážný úmysl papežův je roven svému uskutečnění. Pro Medžugorje má stejnou hodnotu, jako by do něj papež připutoval, tak jsou prostou papežovou poutí uznána i fatimská zjevení. Papež vůbec ani nemůže říci více o mimobiblickém zjevení. Nemůže o nich zvláště vydávat posudek ex cathedra. A ani jeden papež a ani Církev sama dosud neřekli a principiálně ani nemohli říci více ani o Lurdech, ani o Fatimě, ani o dalších uznaných zjeveních než o Medžugorji.

Když je řeč o Medžugorji, při soudu o tamních zjeveních jsou aktivní všechna církevní charizmata\: papeže i všech ostatních věřících, včetně charismat teologů i přírodovědců. Ani jedno z nich není zanedbáno, protože jejich koordinace umožňuje jistý úsudek Církve a obecné pozitivní přesvědčení o pravosti mariánských zjevení v Medžugorji.

V konkrétním ohodnocení pravosti mariánských zjevení v Medžugorji řekli vizionáři svoje, jiní věřící svoje, biskupové svoje, papež svoje. Ta polyfonie charizmat a svědectví o zjeveních již dává každému důvod a jistotu, že pro zjevení Panny Marie v Medžugorji bude otevřen s náboženskou úctou a zodpovědností.

 
 
 
 

2024 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]