Vérité

tý František z Assisi, 1182, je první známý řeholník, který trpěl ranami Kristovými. Těch několik mimořádných lidí zde uvedených je jen zlomek toho počtu svatých lidí, kteří přijali pozvání Boží během dějin. Oni všichni nepochybně, jak otec Sudac sám řekl, „hledají tvář Boží“ což máme dělat všichni.

...Když už se i Američané hrnou do našeho Čunského na náš Lošinj poslechnout si důstojného pána Zlatka Sudaca, nezbývalo nic jiného než se zaangažovat proto, abych i já viděl ten div světa. Stigmata, levitace, bilokace, čtení myšlenek … to si člověk nesmí nechat ujít. Už jsem uvažoval, jak na mne pohlédne prozíravým pohledem, proskenuje celou moji duši, popořadě uvede všechny moje neřesti a zasáhne mne nějakým prorockým slovem, až mi kosti ztuhnou bázní Boží. Ale kdež, on je to obyčejný člověk. Nakonec viděli jste ho v novinách – má uměleckou bradku, vhodný účes, obléká se do bílého.

Z půl metru jsem se mu díval na čelo – a opravdu, má kříž. A i na rukou má obvazy … Před námi nelevitoval, o bilokaci nevím nic, a jestli ho někdo v těch dnech (3. -8. září) ještě někde viděl, tak ať to ohlásí. Co se týká čtení stavu duše, něco vyjmenovával o tom, kdo má mezi námi vykoupenými – i když dost všeobecně. O mně, řekněme, se nezmiňoval. A to také není ani důležité. A všeobecně nejsou důležité ty divy, které se spojují s jeho jménem.

To podstatné, co si odnáším z těchto dnů, je ta milá duchovní atmosféra, jeho prostá slova, která nečetl, ale říkal od srdce. Není to žádná nevídaná teologie, vše je to víceméně možné slýchat v našich kostelích – ale on to říká sympatickým, zjemnělým způsobem.

Zlatko Sudac je umělec nejen štětce, ale i mluveného slova. Vykresloval před námi slovy své umělecké prožitky svatého, lásky, dobroty… má vkus pro krásnou hudbu, kterou nám pouštěl, umí dodržovat čas určený pro ticho, má povahu duchovního guru – a dobře mu padne.

Obsahově se drží zcela v katolické linii. Dokonce tu a tam pateticky vyhlašuje stěžejní charakteristické prvky katolictví: Eucharistii, Pannu Marii, papeže.

Pravděpodobně i vzhledem k vědomí, že biskup nad ním bedlivě bdí, ale dozírají na něj též katoličtí skeptici, kteří číhají, aby ho umlčeli. Také proto že se při svém pobytu v Americe projevoval jako prorok při tamních pro Církev nešťastných událostech – přikláněl se k tradičnímu proudu. Což v daném okamžiku dobře prošlo. Ale obecně řečeno – ale pro zlo, které Americe přinesl liberalizmus, by se mu nepodařilo umlčet tamní zastánce modernizace Církve.

Není zapálený charizmatik, není apokalyptik. Rád se postí a modlí. Svou povahou prostý a přirozený. Odměřený i srdečný. Je zamilovaný do Krista zcela a vášnivě. Duší je zcela v souladu s rajskými oblastmi svého rodiště. Ze srdce plného krásy moře, sosen a olivových hájů vyvěrají slova jeho úst. Zcela chorvatská duše a v ní univerzální katolický duch.

Je to mladý člověk, čeká ho těžký kříž. Ten si už nemůže dovolit, aby se stáhl do nějaké zastrčené farnosti, tu a tam někoho pokřtil a do hrobů ukládal zesnulé starce. Už pro něj neexistuje anonymita, soukromí, už neexistuje, aby si zašel s kamarády na pivo do kavárny. Svět od něho očekává, že uzavřený do svého pokoje bdí, postí se a maluje – a když se objeví, že mu bude tvář zářit jako Mojžíšovi, když sestoupil z hory Sinaje. A normální chlapec to je … Vyprávěl mi, jak téměř uzavřel manželství před tím než nastoupil do semináře a snubní prsten má ještě schovaný. Je škoda to dát Bohu – řekla jedna dívka. Ale i Bůh ví, co má cenu.

(P. Luka Rađa, SI; Opatija, 9. září 2002)

×

TOP