There are no translations available.

Svědectví členů komunity Cenacolo

Svědectví dívky

Čau! Jak řekla sestra Elvíra, vím o mnoha věcech, které mě odtahovaly z komunity. Pořád se mi zdálo, že komunita není místo pro mne. Ještě sestra Elvíra před chvílí mluvila o temnotě v našem srdci. Ona řekla: Dívejte se právě na tu skálu, která vám nejvíc překáží. Na tu stěnu … Já jsem si myslela, ale ono to není jenom jedna skála, ono jich je mnoho.

Ale když pomyslím, když se octnu před Ježíšem, chápu, že co mi nejvíce vadilo, to byla závislost. Když jsem byla malá, byla jsem závislá na svém matce, já jsem měla matku, byla pořád sama, rodiče se rozešli. A chtěla jsem, aby ona byla šťastná. Aby se jí líbilo všechno, co dělám, chtěla jsem být tím, co ona si přála, abych já byla.

Byla jsem také závislá na svém otci, který odešel, když mně bylo pět. Abych s ním měla jakýkoliv kontakt, tak jsem dělala všechno, co chtěl. Bruslila jsem, lyžovala na horách a spoustu věcí, ale podstatě jsem to všechno dělala kvůli tomu, abych byla s ním. Bylo to tak, protože jsem stále něco hledala, stále jsem očekávala, že oni mi budou něco vracet.

Všechny ty masky, které jsem si nasazovala, ani jsem to sama nechápala, byly proto, že jsem chtěla, aby mně druzí vraceli lásku, abych mohla cítit lásku. A to pro mě bylo veliký klam, v tom jsem se moc mýlila. A všechno se mi to změnilo jenom ve velké zklamání. Moji rodiče mně to neodpláceli, ne proto, že nejsou hodní, ale proto, že prostě mi nechtěli za všechno odplácet. Já jsem je obviňovala, že nejsou schopní milovat, že mně neumějí vracet lásku, a tak ve mně rostla nedůvěra a zklamanost.

A tak jsem odešla z domu, abych hledala vlastní svobodu. To co jsem celé roky neměla. A přátelé, které jsem si našla byli naopak jenom ti, kteří ode mě nic nepožadovali. Tak se mi to aspoň zdálo, ale jednou jsem upadla do závislosti na přátelích. Myslela jsem, že jsem se dostala z jednoho vězení, ale přišla jsem znovu do nového vězení, právě v tom o čem jsem si myslela, že je to moje svoboda. Přátelé, zábava …

A ještě jednou jsem se ocitla v kleci. Jako závislá. Ale tentokrát jsem nebyla už závislá na osobách, ale našla jsem si nového přítele – drogu. Kolikrát jsem si myslela, že droga může řešit moje problémy, že mi může skutečně vrátit, co jsem nedostala od lidí, ale nebyla to pravda. Jednoho dne jsem se setkala s komplikacemi. Já jsem nechtěla ani slyšet o komunitě. Byli určití lidé, kteří místo mě žádali o pomoc. Nastoupila jsem do Komunity s přesvědčením, že všechno to, co jsem prožívala venku, už nikdy prožívat nechci.

Dále uvádíme několik svědectví z komunity Cenacolo, která vyslechli čeští poutníci v Medžugorji.

Svědectví Džanyho

Dobrý den všem. Vítejte na Poli života. Jmenuji se Džany. V komunitě jsem dva a půl roku. Toto je Rafael a v komunitě je tři roky. Budu vám vyprávět o naší komunitě a on potom řekne své svědectví ze života. Tato komunita byla založena před patnácti roky. Založila ji sestra Elvíra. Sestra Elvíra nejdříve pracovala v jedné mateřské školce s dětmi a již tehdy cítila, že by měla nabídnout pomoc těm, kteří ji nejvíce potřebují. Již tehdy dávala bezdomovcům a zločincům něco teplého k jídlu a místo, kde by mohli spát. Cítila povolání, aby dělala ještě něco víc.

V jednom místě blízko Turína, jmenuje se Saluzzo, jí nabídli starý dům. Ona tu nabídku přijala oběma rukama a ti, co přicházeli jako první, byli bezdomovci, prostitutky, alkoholici, narkomané. Byl to starý rozpadající se dům. Byl celý v nepořádku. Hned od počátku se společně snažili dát tu zříceninu do pořádku, vše vyklidit, vyčistit, opravit, ...

V Itálii je zákon, že taková komunita může na hlavu jednoho svého člena dostat určitou částku peněz, každý den. Ale ona to nechtěla přijmout.

Když mi Bůh dává to přání, abych něco takového dělala, řekla, pak mi dá také prostředky, abych to mohla dělat. A tak ani ti chlapci, kteří přicházeli do toho domu do společenství, nemuseli nic platit za svůj pobyt. Tak se svěřila Boží prozřetelnosti. Zpočátku to bylo skutečně těžké. Protože když sedláci kolem bydlící viděli takovou skupinu bezdomovců, povalečů, zločinců, alkoholiků, nepřijímali to jaksi s důvěrou.

Zpočátku to tedy bylo tvrdé, ale pomalu i oni začali důvěřovat tomu, co sestra Elvíra chtěla vytvořit. Pomalu začala nacházet první projevy Boží prozřetelnosti. Začínala nacházet u vrat, co potřebovala. Trochu cukru, trochu mouky, nějaké šatstvo, co jim ze sousedních domů přinášeli. A tak to pokračovalo dál a za těch patnáct let ji Boží prozřetelnost nezklamala. Bylo mnoho chvil, kdy nás Boží prozřetelnost vystavila zkoušce, ale nikdy nás nezklamala.Tak dnes po patnácti letech máme osmnáct domů po celém světě. Jeden je zde v Medžugorji, jeden v Lurdech, jeden ve Splitu, další v Brazílii - ten je pro malé děti. Ostatní domy jsou v Itálii. V posledních měsících minulého roku komunita otevřela tři domy pro dívky. Domy nejsou jen pro narkomany, ale pro všechny, kteří potřebují pomoc, a stejně tak ty ženské domy nejsou jen pro narkomanky, ale dívky, snoubenky, ženy narkomanů a pro všechny, které chtějí změnit život. Tak společně vytváříme život v komunitě.

Dnes je nás všech celkem 400. Jsme z celého světa: Američané, Brazilci, Chorvati, Srbové, Italové, Češi, Slováci, všechny národnosti. V komunitě neděláme nic speciálního, abychom se dostali z drog. Všichni, co jsme vstoupili do komunity,jsme se přesvědčili, že droga opravdu není problém. Došli jsme k názoru, že droga je jenom plod špatného života. Tedy tato komunita je školou života.

V komunitě se učíme, co jsou skutečné životní hodnoty, učíme se žít pravé hodnoty života. To jsme neměli venku možnost se naučit. My se tedy učíme žít a náš den je velmi prostý. Řeknu vám, jak probíhá.

Ráno vstáváme v šest hodin a den začíná růžencem v kapli. Potom čteme z evangelia slovo Boží. Potom chlapec, který je přečetl, slovo Boží komentuje, potom ostatní mají možnost mluvit o tom, co mají v sobě. To je velmi důležitá, možná nejdůležitější chvíle v komunitě. Tuto chvíli prožíváme v kapli. Protože mluvíme o tom, co pociťujeme ve svém nitru. Proč je to důležité?

Protože například já jsem si myslel, když jsem vstupoval do komunity, že droga je můj problém, a za krátkou dobu zde jsem pochopil něco jiného. Dostal jsem se s drogou do krize - a to je důvod, proč jsem přišel do komunity. Tady jsem proto při vstupu dostal k sobě anděla strážného. To je chlapec, který je zde déle. On byl stále při mně. Čtyřiadvacet hodin denně byl stále se mnou. Víte, než jsem vstoupil do komunity, když jsem byl venku, byl jsem velmi málo disciplinovaný, dělal jsem si prostě, co jsem chtěl.Nebyl nikdo, kdo by mi něco poroučel. A když jsem přišel do komunity, viděl jsem, že tady nemáme televizi, nemáme rádio, nemáme noviny, nemáme dívky, nemáme alkohol, nemáme kouření. Nemáme svobodu, abychom si vyšli ven, koupili něco v hospodě a zase se vrátili zpátky.

Chlapec tady nachází mnoho důvodů, aby se vrátil zpět do toho světa, ze kterého přišel, a když jsem navíc viděl, jak se tady chlapci modlí v komunitě, tak jsem si říkal: To jsou všichni blázni, co já tady mám dělat? Ten starší chlapec, který byl stále se mnou, mi vyprávěl, že když jsem byl venku, že jsem měl všechny ty věci a přesto jsem bral drogu, že jsem nebyl šťastný a že kdybych byl venku, zase bych bral drogu. A tak byl stále se mnou a poučoval mě. Když jsem šel na záchod, on byl se mnou a to mi trochu vadilo. Cítil jsem se jako malé dítě. A když jsem se v noci probouzel, protože jsem byl v abstinenční krizi po heroinu, otevřel jsem oči a viděl jsem, on je zase tady. Milionkrát za den jsem ho chtěl někam poslat, ... prostě jdi pryč, a on to bral s úsměvem a i to mi na něm vadilo. A tak to šlo den za dnem a já jsem se pomalu dostal z krize a pak jsem mu byl strašně vděčný, že mi pomohl, abych neodešel z komunity.

Ptal jsem se ho, proč mi to všechno dělal, kdo ho platí, kdo ho nutí, proč to všechno dělá? A pak jsem pochopil, že prvně v životě mám skutečného přítele, který pro mne něco dělá bez osobních zájmů, který to dělá jen pro moje dobro. A tato láska, toto přátelství zůstává v komunitě.

My tady v komunitě nemáme ani lékaře, ani psychology, žádné terapeuty, tady všechno pochází z toho přátelství. Když je někdo v krizi, tak na krizi se neumírá, umírá se na drogu. A tak přes den je potřeba pracovat trochu víc, aby se člověk unavil a mohl v noci lépe spát. To prospívá více než nějaké tabletky na spaní. A tak jsem zůstal v komunitě. Tady v komunitě se učíme přát dobro jedni druhým. Každé období v komunitě od tebe něco žádá. Teď po dvou a půl letech, co jsem v komunitě, zase musím být sám tím, který je s novým chlapcem, a polykat všechny urážky, které říká. Nyní já musím být tím, který musí odplácet úsměvem, když se mu něco nelíbí a bouří se. A tak ve mně narůstá trpělivost. A tak poznávám, že když někomu chci přát dobro a lásku, tak s ním musím také trpět. A učím se i, co je to láska. Že to není jen postel a sex. Učím se, že přátelství a láska - to je něco jiného.

Kdo nedělá jen gesta, ale skutečně se umí obětovat pro druhého, ten se cítí být v nitru naplněn a ne prázdný. Poprvé v životě jsem skutečně šťastný.

Prvně se cítím opravdu šťastný, přestože nemám vůbec ty materiální věci, které jsem vyhledával a vyžadoval za těch dvaadvacet let, co jsem žil venku. Když jsem byl v rodině, nikdy jsem necítil opravdové přátelství. A když jsem hledal nějaké radosti, vždycky jsem je hledal kolem sebe a odcházel jsem z domu. Hledal jsem na diskotékách, hledal jsem v různých klamných věcech. Býval jsem venku celou noc. Chodil jsem s dívkami. Střídal jsem dívky, a tak jsem se dostal až k drogám.

Tady v komunitě se skutečně učíme žít. Učíme se přát dobro jedni druhým, a to skutečným, pravým způsobem. Učíme se trpět jedni pro druhé. Tady se rodí pravé přátelství. Pomáháme si a říkáme pravdu jedni druhým. Říkat pravdu má velikou cenu. Co já vím, je často velmi těžké přijmout pravdu. Je těžké také někomu říci pravdu. Ale právě to se učíme, říkat pravdu a přijmout pravdu a ne žít s nějakými maskami, ale žít realitu takovou, jaká je.

Jak jsem řekl, je mnoho věcí, které tady v komunitě nemáme, ale poprvé v životě se cítím být šťastný.

Nyní budu pokračovat v tom, jak probíhá náš den: tedy z kaple jdeme pracovat. Každý má své pracovní místo. To znamená, jedna skupina pracuje u pily, druhá v truhlářské dílně, další peče chleba, další uklízí dům ... A po určité době se vždy měníme. Vše, co vidíte, jsme udělali vlastníma rukama.Víte, droga si nevybírá mezi chudými ani bohatými, a tak jsme my tady nejrůznější lidé. Jsou tady dělníci, technici, zločinci, nevzdělaní i vzdělaní lidé ... A tak se jedni od druhých učíme, co jsme dříve uměli dělat.

Po poledni je oběd a při něm se všichni sejdeme, posadíme se za stůl jako nějaká veliká rodina. V mojí rodině se to nikdy nedělo, abychom se sešli všichni k obědu. Otec jedl ve dvanáct, matka v jednu, bratři teprve přijdou ... A když jsme někdy byli všichni pohromadě, tak byl zapnutá televize a všichni jsme se dívali na televizi a nikdo se nepodíval na druhého. A já jsem nevěděl, jak žije můj bratr, jaké má problémy, co můj otec, jaké má starosti, a oni nevěděli o mně. Já jsem věděl, že máme televizi, a když byla zapnutá, tak muselo být ticho a všichni se dívali na televizi.

A teď když se sejdeme do jídelny, tak je tam rušno, že ani dobře neslyším toho, co sedí proti mně. A všechny ty věci, jak jsem říkal, že je nemáme, všechny je nechala dát pryč sestra Elvíra. Nic takového v komunitě nepovolila. Na začátku, když komunita začínala, tak tady všechny ty věci byly. Bylo možno trochu se napít vína, byly cigarety, bylo rádio, byla televize ... Ale pomalu ti chlapci, kteří byli v komunitě, sami navrhovali sestře Elvíře, aby je dala pryč z našeho života, že nejsou potřeba k tomu, abychom změnili svůj život. Jakmile jsme odstranili všechny tyto věci, stali jsme otevřenější pro skutečné hodnoty života.Televizi jsme dali pryč, a tím jsme se mohli více věnovat dialogu. Dialog je velmi důležitý v životě. Zvláště v rodině je velmi důležitý.

Odpoledne pracujeme přibližně do šesti hodin, občerstvíme se, umyjeme a jdeme do kaple na modlitbu, a je opět chvíle pro rozhovor. Během odpoledne se při práci také modlíme druhou část růžence. Potom večer v kapli se nejdříve pomodlíme třetí část růžence, zase čteme evangelium a potom ho komentujeme a mluvíme o tom, co jsme prožili během dne. Jdeme na večeři.

A potom máme volný čas, který můžeme využít na vyprání prádla; pereme si ručně. Nebo si můžeme s druhým popovídat. Je nás tady sedmdesát a stává se, že během dne má jeden s druhým nějaký spor, protože každý má svůj názor na věc. Tak s ním potom zvlášť mluvíme. Využijeme tedy ten čas, abychom si popovídali, a potom za nějakou dobu jdeme do postele.

 
 
 
 

2019 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]