Úvod Vérité Studies and Considerations Teologické aspekty Význam slova pokání a obrácení
There are no translations available.

Význam slova pokání a obrácení

zpracoval František Mráček

V období Starého zákona, zejména když bylo dáno Desatero, nakonec i v jiných náboženstvích, si lidé uvědomovali pocit provinění, trestu za toto provinění a potřeby se změnit, obrátit. Aby se nemilého pocitu z provinění zbavili, přinášeli různé oběti. Nicméně byli lidé kromě odčinění přestupku vyzýváni, aby změnili své chybné jednání. V celém vývoji náboženských společností se vždy hovořilo o provinění proti morálnímu řádu, přiznání a odčinění provinění, přinesení smírných obětí (pokání), a změně (obrácení) dalšího života.

Pro zlepšení života se vždy od dob SZ v různých situacích požadovalo obrácení. V křesťanské éře se zejména v souvislosti s řeckým překladem Bible začalo hovořit v českých překladech jen o pokání. Ale při vysvětlování významu tohoto slova se uvádělo, že jde nejen o odčinění provinění, čili o pokání v pravém smyslu slova, ale i o obrácení svého života k Božímu řádu. Pro objasnění obou pojmů budou dále uvedeny některé podrobnosti.

Biblický význam slova obrácení

Slovo obrácení se v biblických textech SZ často používalo a mělo více podobných významů, například: otočiti [Ž 98, 26; Abd 1,9]; otočiti se [2 Pa 29,6; Ž 114,3; Mt 7,6; 9,22; L 7,44; J 20,14; Sk 9,40; Zj 1,12]; proměniti [Gn 50,20; Ex 17,17; Dt 23,5; Jab 17,12; Ž 30,12; 64,10; 66,6; 69,11; 78,44; 114,8; Jr 48,9; J 16,20; Sk 2,20; 2 Pt 2,6; Zj 11,6]; zahnati [Ž 6,11; 9,18; 35,4; 56,10]; seslati, vrátiti [Dt 28,60; 2 S 16,8; Neh 4,4; Ž 94,23; Mt 26,52]; navrátiti se [Jr 11,10; Ga 4,9]; uchýliti se [Sd 19,11nn; Rt 1,16; 1 S 14,7; L 19,7]; věnovati pozornost, dbáti na někoho, věnovati se [2 Kr 18,7; Jr 15,19; Sk 13,46; 2 Tm 4,4].

Obrácení v sobě ve smyslu náboženském zahrnuje vše, co SZ vyžaduje a pokládá za osobní odpověď člověka na Boží pozvání ke společenství, nabídku vyznání a odpuštění hříchů [Lv 5,5; 16,21; Nu 5,7; srov. 1 S 7,5n; Jl 2,12-14 a zvl. v Žalmech, např. 25,7; 32,5; 51,6nn]; hledání Boha [2 S 21,1; Iz 55,6; Oz 5,6.15; Am 5,4; Sf 2,3]; ponížení před Bohem [Lv 26,41; 1 Kr 21,29; 2 Kr 22,19; 2 Pa 7,14; 12,6]; upření srdce na Boha [1 S 7,3]; obměkčení srdce [2 Kr 22,19]; půst, stud, roztržení roucha, kvílení, spaní na zemi apod. [1 Kr 8,47; 21,27; Iz 46,8; Oz 7,14]; učit se, dobře činit a přestat zle činit [Iz 1,16n srov. Ž 34,15; 37,27]; poslouchat [Iz 1,19]; polepšit se [Jr 7,3; 26,13]; naklonit srdce k Hospodinu [Joz 24,23]; obnovit své srdce (učinit si nové srdce) [Ez 18,31]; obřezat srdce [Jr 4,4; srov. Dt 10,16]; zorat úhor [Jr 4,3; Oz 10,12]; obmýt srdce [Jr 4,14]; umýt se a očistit se [Iz 1,16] apod. Ve všech těchto výrazech jde o nejvnitřnější účast toho, jenž hledá odpuštění.

Všechny tyto popisy pravého postoje člověka k Božímu nabídnutí spásy jsou obsaženy v hebrejském výrazu “šûb” (obrácení, vrácení) a v jeho odvozeninách. Jde o návrat poddaného, který se vzbouřil proti svému pánu, nebo o návrat nevěrné ženy k svému muži, tedy o odvrácení od dosavadního životního směru a současně o obrat, návrat k Bohu [Joz 24,23; 1 S 7,3; 1 Kr 18,37].

Zvláště proroci [Am 4,6.8nn 11] a mezi nimi na předním místě Ozeáš [Oz 3,5; 5,4; 6,1n; 7,10; 14,2n] a Jeremiáš, jimž byla zjevena Boží láska jako záchranná, spasitelná moc, tvořící nové srdce, užívali rádi tohoto výrazu. Vědomí Boží lásky vedlo k hlubšímu poznání hříchu a k nutnosti naprostého životního obratu. Předním úkolem proroků je podle Jeremiáše [Jr 23,14.22; 25,4n; 26,3; 35,15; 36,3.7] výzva k rozhodnutí srdce pro Boha [ Jr 25,5 srov. 3,21].

Obrácení není sice podmínkou spásy – spása je nepodmíněným darem Božím – ale spása není možná bez svobodného a vědomého souhlasu s Boží milostí [srov. podobenství Ježíšovo o člověku, který neměl svatební roucho Mt 22,1.14]. Proroci trvají na obojím: na svobodném rozhodnutí Boží svrchovanosti i na ochotném přitakání ze strany člověka.

Ezechiel chápe obrácení konkrétně na odvrácení od model a ohavností života [Ez 14,6 srov. 11,18; 20,7] a na zachovávání Božích ustanovení [Ez 18,21.27.30n; 33,14].

Ovšem v konkrétním vypočítávání určitých známek obrácení spočívalo nebezpečí formalizmu, zvláště v době, kdy se zbožnost soustřeďovala na Zákon [Ž 119,2.10] a odpadnutí od Hospodina znamenalo odpadnutí od Zákona [Neh 9,29; 2 Pa 12,1]. Zvláště pak rozdělení lidu na “zbožné” a “bezbožné”, přičemž “zbožní” necítili potřebu obrácení [Mt 3,7], mohlo přispět k tomu, že se zapomínalo na podstatu obrácení: návrat celého člověka, obrat srdce k Bohu.

Zavedení slova pokání v českých překladech

Z uvedeného výčtu je zřejmé, že slovo obrácení se v určitých obměnách používalo vždy, tedy běžně i v SZ. Ale slovo pokání nemá ve Starém zákoně žádnou obdobu. Začalo být významné v souvislosti s řeckým překladem Nového zákona jako překlad slova metanoia. (Podle české publikace: Jak zacházet s náboženskými výrazy se slovo metanoia překládá jako změna smýšlení, obrácení, pokání.) Nicméně v běžné české teologické literatuře byly tyto tři aspekty zahrnuty do slova pokání. Pak toto slovo pokání bylo vysvětlováno nejen jako jakési odčinění provinění, ale též jako obrat v celém životě. Je to odvrat od všeho, co člověka zdržuje na cestě k Bohu. Tímto teologickým výkladem dostává slovo pokání v českém jazyce různé významy a je v rozporu s běžným chápáním obsahu tohoto slova.

V souvislosti s pokáním byla vyhlašována doba půstu, jenž měl odvrátit Boží hněv, přičemž byly vysílány prosby za odpuštění hříchů. Při pravidelně opakovaných, liturgicky pevně stanovených postních dnech se stávalo, že vnější postní projevy nabyly převahu nad modlitebním duchem a upřímným vyznáním hříchů.

Ovšem Ježíšovo působení v NZ vedlo k naprostému odvrácení od zlého, od všeho, co překáží návratu k Bohu (Mt 5,29n; 6,19n; 7,13n; 10,32-39; Mk 3,31n; 10,21; L 14,33). Sv. Pavel v této souvislosti mluví o smrti starého člověka a o povstání k životu novému (Ř 6,1-23) nebo o novém stvoření (2 K 5,17; Ga 6,15). Také sv. Jan popisuje život z víry tak, že zdůrazňuje odvrat od zlého. Ale pro takovou lidskou činnost je právě výstižné české slovo obrácení.

Z uvedeného textu je zřejmé, že v SZ se v různých blízkých významech běžně užívalo slovo obrácení. V období NZ se začalo užívat v novější české literatuře slovo pokání, což se jeví jako nevhodný překlad slova metanoia, které se mělo chápat nejen jako odčinění za hřích, čili pokání v pravém slova smyslu, ale též potřebou, aby se člověk obrátil. Mnozí teologové akceptovali tento výklad slova pokání s dvojím významem, ale do podvědomí lidu tento výklad nevešel.

Ovšem je velmi potřeba též přihlédnout k tomu, jak chápou význam slov obrácení a pokání čeští filologové a obecný lid včetně věřících. Téměř všichni tito chápou význam obou slov tak, že jsou to různá slova. Pokání se chápe jako kající úkon za provinění (viz Ottův slovník naučný), který má napomoci v rozhodnutí kajícníka zahladit škody a nadále nehřešit. Ale obrácení se chápe jako změna smýšlení a jednání. Je pravdou, že úkon pokání napomáhá k obrácení a při obrácení člověk vynakládá úsilí na změnu, čímž koná oběť, kterou můžeme chápat jako vlastní pokání. Nicméně je zřejmé, že čeština a nejen čeština, má pro obě slova rozdílný význam.

Co je tedy důležitější? Podle poznatků z vývoje posledních desetiletí se zdá, že Bohu prvořadě záleží na obrácení. Druhořadé je přinesení oběti, čili vykonání pokání ve vlastním slova smyslu, čímž odčiníme své provinění vůči Božímu řádu. Navíc je zřejmé, že v posledních desetiletích slovo obrácení nabývá na stále větším významu, tak jako tomu bylo ve Starém zákoně. Proto například slovo obrácení užil i Jan Pavel II. v růženci světla ve třetím tajemství, a tak je to přeloženo v různých jazykových verzích. Ale v oficiálním českém překladu textu tohoto růžence bylo místo slova obrácení opět uvedeno slovo pokání. Ovšem naprostá většina českých lidí pociťuje v souladu s českými filology a v souladu s cizojazyčnými překlady vyšší vhodnost použít slovo obrácení. Dále slovo obrácení velmi často používá Panna Maria při svých zjeveních. Jen výjimečně v určité souvislosti, když chtěla zdůraznit, že máme přinést oběť za svá provinění, použila slovo pokání.

Bereme-li v úvahu tyto souvislosti, pak je věcně správná formulace při udělování popelce: Čiňte pokání a věřte evangeliu. Totiž “věřte evangeliu” znamená “žít podle evangelia”. A tedy to znamená “žít-obracet se v duchu evangelia”. Takže uvedená formulace znamená vlastně “čiňte pokání a obracejte se”, což je v duchu českého jazyka plně vystihující, ale jen při použití obou slov.

Pokud jde o překlad řeckého slova metanoia českým slovem pokání, jeví se to v duchu českého jazyka jako chybné, protože čeština nemá vhodný ekvivalent. Více by vyhovovalo překládat toto slovo slovem obrácení, ale plně vystihující je použití obou slov nebo zavést nový výraz, který zahrnuje obě tato slova.

Závěr

V duchu českého jazyka by bylo nejsprávnější rozlišovat obě slova a klást zásadní důraz na slovo obrácení a chápat je jako změnu smýšlení a jednání, tedy jako náboženskou a mravní proměnu, ochotu přenést se přes destrukci hříchu a farizejského přesvědčení o vlastní spravedlnosti a vůli ochotně vytrpět následky hříchu.

Slovo pokání používat jako jednání člověka, doplňující proces obrácení. Slovo pokání by charakterizovalo lítost nad hříchy, vůli ochotně a pokorně vytrpět následky hříchu a přinést za ně odčinění. Přitom by člověk v rámci zpovědi přijal “za pokání” úkol, který mu má pomoci v jeho rozhodnutí nadále nehřešit a nahradit škody způsobené hříšným životem.

Je potřeba přijmout, že modlitba, půst a pokání mají člověku pomoci ke změně života, k obrácení.

 
 
 
 

2019 Vérité | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]