Zamyšlení Dr. Rebiče nad poselstvím z 25. listopadu 2010 - "Chybí důvěra v Boha" 20.12.2010

"Ve vašem srdci je smrt bez naděje, protože chybí důvěra v Boha." Na počátku Adventu nám přichází vstříc Panna Maria, Matka Ježíšova. Dívá se na nás.

Vidí, jak jsme ubozí, stísnění, zarmoucení, zatížení různými životními starostmi... Ona proniká do našeho srdce, vidí jak je bez naděje, bez útěchy, bez perspektivy... Ona nás sleduje bdí nad námi jako bděla v počátcích křesťanství nad věřícími svého Syna. Ona je v srdci dnešní Církve jako byla v srdci Kristovy církve v jejích počátcích. Jejím úkolem není rozumově osvěcovat Kristovi věřící ani kázat Kristovu radostnou zvěst. Její úloha je tajemná, mlčenlivá, tichá, úloha srdce, které bije pro svoje děti. „Ona je v srdci Církve, Ona je láska...“ (Sv. Terezie od Dítěte Ježíše). 

Panna Maria se na nás dívá a sleduje nás. Proniká do našeho srdce. Snaží se nás chápat ve světle našeho srdce. Dívá se na nás a zkoumá nás. Ona, která je celá krásná a celá svatá. Její pohled nás čistí od našich hříchů a činí nás krásnými a dobrými. Očisťuje nás od našich hříchů. Je jich mnoho a jsou různorodé.

Ve světle jejího pohledu a její proměněné tváře cítíme všechnu tíhu svých hříchů, svých slabostí, svých zanedbání. Hledíc na ni odevzdáváme se její lásce a jejímu milosrdenství. V Mariině zářící tváři poznáváme odlesk Boží, odlesk Boží dobroty a lásky. Ona nás učí, abychom se odevzdali jí jako dítě, které se odevzdává své matce.

Mariiným úkolem, od doby co je v nebeské slávě, je modlit se za nás „ubohé hříšníky“. Proto mi ji bezpočtukrát prosíme, zvláště, když se modlíme růženec: „Pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší, amen!“

Tento adventní čas přeplněný reklamami, nabídkami, hrami s sebou nese i nebezpečí, že se v tom všem ztratíme. Je potřeba se v té vřavě světských událostí umět stahnout do sebe, ztišit sám se sebou. Je třeba dát duši doušek, duše potřebuje odych, nadechnout a vydechnout. Vdechujíc a vydechujíc vzduch cítíme, že žijeme, nacházíme svůj mír, bdělost a pozornost. Při výdechu se zbavujeme nečistého vzduchu, všeho nečistého v sobě, a při vdechování do sebe vtahujeme dech života, Boha. Bůh naplňuje moje nitro. Bůh je dech života. On zušlechťuje náš životní dech. Tak Bůh může vstoupit do mého života, do mého nitra, do mého srdce a usídlit se tu. Stát se mým Adventem, mými Vánocemi. A když se toto stane, pak je to ten největší Boží dar v tomto čase adventu a vánoc; to je milost Boží, která osvobozuje a vytváří „Pokoj na zemi“.

 

 

V srdci smrt bez naděje, neklid a hlad

Panna Maria se na nás dívá, sleduje nás...a vidí v našem srdci smrt bez naděje, neklid a hlad. V Bibli má smrt dvojnásobný význam: smrt jako fyzické zničení těla a smrt jako metafora pro duchovní zkázu, odcizení a vzdálení se od Boha. V tomto přeneseném slova smyslu je duchovní smrt působená hříchem. Hříšník tvrdého srdce je ten, který odmítá Boha a nechce s Ním mít nic společného. To je stav smrti stálého a definitivního umírání. Ten dvojnásobný smysl smrti má na mysli Ježíš, když říká Martě: „Já jsem Vzkříšení a Život. Kdo ve mne věří, i kdyby zemřel, žít bude. A kdo žije a věří ve mne, nikdy nezemře“ (viz J 11, 25-26). V Bibli se o životě mluví jako o největším dobru, stavu a vlastnictví. V podstatě má pro člověka význam daru. Hřích, který vystupuje jako „smrt před Bohem“ je naprostý opak „života“. Touha po trvalém životě, který přežije i fyzickou smrt se objevuje na obzoru fyzického myšlení, jako naděje, která se s důvěrou odevzdává neproniknutelné moudrosti a lásce, vše co spočívá jen v jeho nedomyslitelné moci. 

Život je ústřední obsah Janova hlásání víry. Již jazykový výraz odlišuje v Janově evangeliu „život“ (věčný život, zoe) od fyzického života (bios, psyche) a jeho projevy. Život je společenství s Bohem a smrt je opouštění Boha, odvrácení se od Něj. Bůh je život v plnosti. Proto je On prazáklad ze kterého všechno vychází (viz J 1, 1-4). Jako Otec, tak i Syn má život „v sobě samém“ (J 5, 26) Jen v Synu a skrze Syna získává člověk podíl na životě, který vychází od Boha (J 14,6) a který Bůh, jako Otec, chce skrze svého Syna darovat každému člověku (3,16). Přístup k životu se otevírá skrze víru v Syna (3,36), nevěra vylučuje ze života. Zde je vidět, že se nejedná o fyzický, ale o duchovní život, o život věčný (viz J 6, 47), který dává Syn, protože On má „slova života věčného“ (J 6, 68).

Panna Maria s bolestí prohlašuje, že se v našich lidských srdcích nachází jen smrt, nepořádek a hlad. „Zmizela modlitba a důvěra v Boha!“

V srdci je jen nepokoj, hlad..., zmizela modlitba a důvěra v Boha..

Panna Maria nás napomíná: srdce naše je prázdné, protože v něm vládne smrt; zmizela důvěra v Boha. Upozorňuje nás stejně jako Ježíš upozorňoval svoje současníky. Ježíš káral svoje posluchače, kteří byli velmi podobní nám i nedostatkem důvěry v Boha i nepokojem, který naplňuje naše srdce i problémy času ve kterém žili. „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?“ (Mt 6,25-30).

Jedná se o starosti plné strachu o existenci, které svírají člověka, dopouští se na něm násilí. Takových starostí se člověk potřebuje zbavit poznáním, že Bůh vše nakonec obrací k dobrému, rozhodně však za předpokladu, že se člověk opírá o své schopnosti a možnosti.
Když Matouš (kolem r.80) psal svoje Evangelium, členové křesťanského společenství prožívali velikou hmotonou tíseň, jako i my dnes. Děsuplná válka římanů proti Židům v letech 66.-70., která skončila rozbořením města Jeruzalém, zbořením Chrámu a vyhnáním Židů z města, zanechalo strašné následky. Je tedy pochopitelné, že měli starost o svůj život, protože neměli za co si nakoupit jídlo, pití a oděv... Doba podobná naší době. V době nezaměstnanosti, malých platů, velikých životních nákladů se taková Ježíšova slova mohou mnohým zdát jako vytržená z životního a časového kontextu. Ale není tomu tak. Naopak v této situaci Ježíš projevuje Boží péči o všechna svoje stvoření a zvláště o nás lidi. Uváděním obrazů z přírody chce Ježíš ukázat, jak se Bůh stará o svoje stvoření.

Ježíšova slova o přehnané péči o hmotné hodnoty pochopíme lépe, když si přečteme předcházející řádky u Matouše 6, 19-21 o hromadění pokladu na zemi: „kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou“. Ježíš radí: „Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce!“(Mt 6,19-21). Důraz je na tíživé, přehnané starosti o to, co budeme jíst a do čeho se budeme oblékat. Ježíš si byl vědom, že člověk potřebuje jak jídlo a pití, tak oděv, ale nesmí všechny svoje síly promarňovat jen na hromadění pozemských věcí. Ježíš chtěl svoje učedníky osvobodit přehnané starosti kolem hmotných hodnot. Přesně v sopuladu s těmito Ježíšovými slovy je i vzkaz Panny Marie určený nám na počátku této adventní doby. Ona nám ukazuje, kde je centrum našeho náboženského života. Maria přináší naději a radost, jako je přinášel ve své době i Ježíš, „Požehnaný plod života jejího“.

Otrevřít se Božímu milosrdenství... Bůh naplní srdce mírem a nadějí

Bůh chce naše srdce naplnit mírem a nadějí, protože On je náš Mír, naše Naděje. Přední a zásadní starostí Ježíšových učedníků je hledat království Boží. Všechny ostatní starosti, všechny ostatní zájmy přicházejí na řadu až po tom. Nebo spíše ony jsou odměnou až po tom prvním a nejdůležitějším. „Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu“ (Ř 14, 17-19).

Ježíšův učedník se má především starat o svůj duchovní život, protože co by člověku prospělo, kdyby celý svět získal, ale svoji duši ztratil?

Panna Maria nás chce upozornit na duchodní dimenzi našeho křesťanského života. Duch je základ náboženského života. Duch je jeden ze základních výrazů s pomocí něhož bibličtí svatopisci vyjádřili jednotu Ježíše Krista a jeho jednání. V prvotní Církvi byl Duch výrazem veliké dynamiky, kterou je cítit všude v oblasti Evangelia. Duch předurčil celý život Ježíšových učedníků. Kdo poznává svět jako stvoření, vidí v Ježíši Kristu předznamenání eschatologické podoby člověka, přijímá nabídku jeho Ducha s veškerou radostí a vděčností a je si vědom, že je skrze něj neoddělitelně spojen s Bohem. „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací“ (Gal 5, 22-23). V tom Duchu je každý z nás zodpovědný za svět: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti (Řím 8,16). Celý svět může být v tomto smyslu nazýván „duchovní příbytek Boží“ (Ef 2,22)

A na závěr vložím naší Panně Marii do úst slova apoštola Pavla, jako by nám místo Pavla Ona říkala: „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá“ (Řím 8, 5-11).